Polemika s některými mýty o katolické církvi - díl III

Pokračování třetím dílem. Díl první o čarodějnických procesech (zde), druhý o vztahu církve a vědy (zde). Dnes o Křížových výpravách, pedofilii, restitucích a závěr.

6.1 Křížové výpravy

Široké téma, ze kterého chci zmínit tu část, která se mi jeví jako nejvíce dezinterpretovaná a to jsou Křížové výpravy do Svaté země. Často se setkávám s názorem, který tyto výpravy považuje za dobyvatelské. Chápe je, jako důkaz rozpínavosti křesťanství.

Kdo toto tvrdí, považuje Afriku a Blízký východ za právoplatné dominium islámu a křesťanství mimo Evropu bere jako projev agrese. Může být tenhle pohled něčím jiným než neznalostí dějin? Blízký východ i severní Afrika byly přece od počátku křesťanské. Etiopie, Maroko, dnešní Tunis, Syrie, Egypt, Jordánsko, Palestina, dnešní Turecko ... tam všude existovala Byzantská říše a tedy křesťanství.

Ta podlehla až setrvalým muslimským nájezdům a postupně byla arabizována. To potkalo i Svatou zemi, včetně Jeruzaléma. Každé angažmá křesťanů v tomto prostoru by tedy mělo být chápáno jako „vzetí si zpět co bylo ukradeno“. Vždyť v mnoha těchto zemích dnes žijí téměř výhradně arabové. Kam se poděly původní nearabské národy? Pokud se nevypařili, museli být vyhlazeni, nebo uprchnout.

Evropa však akceptovala situaci a o žádnou reconquistu se nepokusila. Jedinou výjimkou byla snaha o znovu navrácení Jeruzaléma do rukou křesťanů. To se mi jeví jako naprosto pochopitelné a odůvodněné. Kdyby byla obsazena Mekka, sotva by kdo zpochybňoval právo Saudů dobýt ji zpět. Jistě, Jeruzalém je složitější tím, že si na něj činí nárok hned tři kultury. Já rozumím nárokům Židů. Odehrávala se tam významná část jejich dějn, stojí tam zbytky jejich chrámu. Rozumím samozřejmě nárokům křesťanů. Žil a zemřel tam jejich zakladatel i jeho souputníci. Nárok muslimů je však sporný, nejen z hlediska etnického, ale i náboženského. Zakládá se na jednom jediném Muhamadově snu. Nic důležitého pro Islám se tam, při jeho vzniku, neodehrálo.

Křížové výpravy proti heretikům v Evropě je jiná písnička. Rozumím jim jako nástroji politického nátlaku a neobhajuji je. Ovšem výpravy do Svaté země považuji za minimální nárok, který mohlo křesťanství vznést, po všech těch dobyvatelských válkách muslimů, které rozmetaly křesťanskou Byzants.

7.1 Pedofilní kněží

Jeden z nejzakořenějších mýtů vůbec, silný nepochybně i proto, že má reálné jádro. Proč ho tedy zvu mýtem? Protože je o něm referováno zkreslujícím, propagandistickým způsobem. V přesvědčení mnohých lidí je faktem, že většina kněží zneužívá ministranty, na církevních školách se v kabinetech dějí orgie a média tento pohled ráda živí.

A fakta? Je prokázáno a nejednou na to téma hovořili psychologové, že velké procento dětem se věnujících pedagogů a vychovatelů, je do jisté míry pedofilně orientováno. V naprosté většině to ale nemá onu populárně-vulgární podobu. Podle psychologů jde spíše o to, že takoví lidé mají děti rádi více než je obvyklé. Těmito pocity jsou pak motivováni se dětem věnovat profesně, přes podprůměrné ohodnocení této práce.

Jen u části z nich, má tato fascinace dětmi přímo sexuální podtext, jsou jimi přitahováni i eroticky. Přesto, drtivá většina zneužití dětí jde na vrub nepedofilům! Lidem se sníženou schopností sebekontroly, lidem pudovým a impulsivním. Učitelé, vychovatelé a podobní se tohoto dopouští sporadicky, neboť jde obvykle o lidi vědomé si toho, co je a co není přípustné, lidi kteří svůj sklon dokáží kontrolovat a najdou si substituční aktivity.

7.2 Církevní školy

Mýtus tvrdí, že většina takovýchto lidí, pedofilů, nebo jen zvrhlíků, se koncentruje v církevních školách. Jednu z nejhorších pověstí má v tomto ohledu katolická církev ve Velké Británii. Přesto jsou tam církevní a obzvláště katolické školy beznadějně obsazené a je těžké na ně svoje ratolesti dostat. Jak je to možné? Jsou rodiče tak sadističtí a přejí svým dětem zneužití, nebo jsou jen tak nezodpovědní? Nemyslím si!

Lidé s tímto zaměřením se vyskytují na všech typech škol. To je nepříjemný fakt, se kterým se ale asi bude muset veřejnost smířit, pokud chce aby vůbec někdo děti učil. Čas od času dochází k osobnímu selhání některého z těchto lidí a to na školách obojího typu, církevních i sekulárních. Pravdou ale je, že pokud se srovná počet zneužití v církevních školách a počet zneužití v sekulárních, státních školách, tak i po přepočtu na počty žáků, jde o jev častější na sekulárních školách. Jenomže noviny o takových případech zřídkakdy referují. Nežádají odstoupení ministra školství a ani z toho nevyvozují závěr, že provozovatel školy je zvrhlý a zkažený a měl by být zakázán.

Pokud ale k takovému případu dojde na škole církevní, oku žurnalisty to neunikne. Informují o každém jednom takovém případu, žádají aby papež, nebo alespoň biskup převzal zodpovědnost a vyslovují závěr, že církev je zkažená a prohnilá.

Je to prostě klasický dvojí standard. Nemluvě už o tom, že někdy je o případu informováno vyloženě zavádějícím způsobem. Je například znám případ, kdy se o internátní škole zveřejnily údaje o počtu zneužití, ke kterým na ní mělo dojít. Nakonec se ukázalo, že šlo o případy šikany, kdy zneužití vykonali starší chlapci na mladších. Nikdo si už ale s upřesněním nedal práci. V povědomí lidí zůstala informace, že to je ta škola, kde kněží zneužívají děti. Samozřejmě, že šikana tohoto typu na škole je sama o sobě patologií, ukazující na špatné vedení školy. Přesto je to zcela jiná informace, než byla ta fixovaná ve veřejném mínění.

7.3 Krytí viníků

Jde pravděpodobně o největší hřích a chybu církve, které se v této věci dopustila. Ačkoli jsem přesvědčen, že snaha o „interní řešení“ je vlastní všem organizacím, které se s podobnou kauzou potýkaly, v případě církve je to chyba větší, protože si nárokuje být hlasatelem morálních hodnot.

Útoky na médii neoblíbeného kardinála Ratzingera, byly ovšem velmi účelové. Kritici ho obviňovali, že to byl on, kdo kryl viníky. Ve skutečnosti byl on tím, kdo se snažil postupovat radikálně. Ovšem narážel na hradbu mlčení, vzájemného krytí, neochoty říznout do toho. Jednou z obav o využití tématu proti církvi, jindy z vnitroskupinové solidarity. Tak jak to známe z velkých organizací tohoto i jiného typu. Nemá smysl předstírat, že v katolické církvi nefungují stejné vztahy a zákonitosti, jako v jakékoli jiné, velké a relativně mocné organizaci.

Přesto jsem se nevyhnul pocitu škodolibosti, když pedofilní skandály, naplno dolehly na televizní stanici BBC. Tu stanici, která tutlala a tutlala, dokud to jen šlo, ačkoli byla jedním z nejhlasitějších karatelů a nabádačů k otevřenosti a k vyvození zodpovědnosti, dokud nešlo o ni.

Nemíním dělat stejnou chybu, jakou kritizuji. Nebudu lacině využívat tohoto selhání k útoku na stanici, kterou, přiznávám se, nemám rád. BBC budu raději kritizovat za jejich manipulativní zpravodajství. Jindy a v jiném článku.

8.1 Restituce

Tématu restitucí se dotknu jen letmo. Je to živá causa, vše se teprve děje, na hodnocení je brzy. Můžu jen napsat svůj názor na restituce obecně. Ten je takový, že nevěřím, že jejich smyslem je dosažení spravedlnosti. Protože to ani není možné. Náprava staré křivdy prostě příliš často zakládá křivdu novou. Zmenšit nespravedlnost která se stala, to je to, oč je usilováno. Limitovaná spravedlnost. Svět není dokonalý. Dějiny se dějí, majetky mění vlastníky. Myslím že by tento fakt měly akceptovat všechny strany sporu. A tak jako jsem v předcházejícím textu apeloval, aby se činy středověku hodnotily optikou středověku, tak stejně je nutné přistupovat i k dějinám nedávným.

Nicméně k restitucím se po listopadu přistoupilo tak, jak se přistoupilo. Vracely se majetky, domy, pozemky. Je-li právo těchto vlastníků respektováno, musí stejné právo mít i takový vlastník, jako jsou církve. Bez ohledu na to, že objem vracených majetků je řádově větší než v případě jiných restituentů. Říká-li někdo, že Bůh ví, jak takového majetku v minulosti církev nabyla, musel by se stejně ptát i u ostatních vlastníků. A to se většinou nikdo neptá.

Tolik tedy k samotnému právu na vrácení majetku. Věřím, že když jiní, tak i oni. A nebo nikdo. Jinou věcí jsou technikálie, detaily a provedení. Rozumím některým námitkám, respektive nerozumím jim a proto nebudu zaujímat stanovisko. Nechť právníci najdou cestu. Pro mě osobně platí premisa, že by neměla být prolomena hranice roku 1948, protože by to hrozilo precedentem a otevřením Pandořiny skříňky nekonečných nároků ze stále hlubší a hlubší minulosti.

8.2 Restituce - využití

Jsem si jistý, že tak jako se pijavice přisávají na kohokoli, kdo má peníze, přisají se nyní i na církve. Nepěkné causy se katolické i ostatním církvím v budoucnu pravděpodobně nevyhnou. Protože však věřím, že většina církevních hodnostářů, kněží i laiků, je motivováno ušlechtilými pohnutkami, jsem přesvědčen, že peníze budou ve své většině využity lépe než by to býval udělal stát. Jinými slovy, zatímco stát by peníze „investoval“, jak je jeho zvykem, tedy do delfinárií, aqvaparků a podobných nezbytností v případě církví je naděje, že skončí přece jen v projektech typu hospice, nemocnice, školy a údržba památek. Netvrdím, že takto budou využity peníze všechny, ale věřím, že více, než by tomu bylo v případě jejich správy státem.

Můžete si myslet, že tato víra je naivní. Uvedu tedy příklad z Velké Británie. Svého času tam zákon vynucoval, aby církevní organizace povinně zaměstnávaly homosexuály, jinověrce a podobně. Tyto organizace se však tlaku nepodvolily a mnohé raději ukončily svoji činnost. Mnohé z nich se věnovaly charitě, práci se starými, nemocnými, drogově závislými, atd.. Říkalo se tehdy, že stát se je snaží z této oblasti vytěsnit a časem je dostat pryč hlavně z oblasti školství. Jenomže došlo k zajímavému efektu. Ukázalo se, že stát nemá prostředky, aby slušně zaplatil potřebné pečovatelky a pečovatele. A světe div se, ve světské sféře se nenašlo dostatek altruistů, kteří by z čiré lásky k bližnímu a bez patřičné kompenzace, byli ochotni utírat seniorům zadnice. Nakonec stát opět rád uvolnil tento prostor církvím, ve kterých se takoví obětaví lidé dosud vyskytují.

Nemyslím si, že by se církve měly stát jen další z mnoha humanitárních organizací. Ačkoli je do této role tlačí ti, co jim je trnem v oku, že existuje někdo, kdo po lidech cosi žádá a kdo drží hodnoty bez ohledu na módní vlny. Ne, sociální práce je pouze jedno z jejich poslání. Přesto na tomto poli hrají a jak stát chudne, tak nejspíš ještě budou hrát, důležitou roli. Restituce jsou realitou, která církvi vytvořila mnoho nových nepřátel a posilnila ty staré. Může prostředky využít tak, že se to dotkne téměř každé rodiny žijící v této zemi. Pokud lidé uvidí, že domovy pro seniory nejsou nedostupné, když se budou střetávat s řádovými sestrami v nemocnicích, nebo uvidí přívětivá zdravotnická zařízení spravovaná lépe, než ta státní, pak možná svůj postoj upraví, jako ho možná upravili prezidenti Havel a Zeman, když i jako antiklerikálové, rádi využili profesionálního servisu sester Boromejek. Sám jsem zvědavý, jak církev s touto příležitostí naloží.

9.1 Knížecí rady katolíkům

Nejde o žádný mýtus k vyvracení, chci jen zmínit jeden postřeh. Všiml jsem si, kolika lidem leží na srdci pravidla platná v katolické církvi. Novináři, politici, veřejně činní lidé, dokonce moji známí ateisté … všichni řeší, zda by měla katolická církev světit ženy, nebo homosexuály, jaký by měla zaujmout postoj k potratům a euthanasii, či jak změnit dogmata a zásady, které se dnes již nenosí. S novým papežem Františkem a jeho antikapitalistickou rétorikou, nám ho navíc komunisté a socialisté dávají za vzor a ze svých luxusních sídel doporučují církvi chudobu.

Takový zájem je hezký, jistě to s církví myslí všichni dobře. Já si jen kladu otázku, proč stejné rady nesměrují i vůči jiným náboženským organizacím a duchovním hnutím. Britská média mají tolik starostí o katolíky, kterých je v zemi zhruba stejné množství jako muslimů, přičemž rady muslimům, aby se například ženy mohly stát Imámkami, jsem nezaznamenal. Zrovna tak nikdo neradí pravoslavným, jaká mají mít ve své církvi pravidla o dalších náboženstvích ani nemluvě. Proč mají ateisté takovou starost o pravidla panující zrovna v katolické církvi? Nerozumím tomu. Pokud někoho nabídka církve osloví, může se ke společenství připojit. Pokud mu pravidla, stanovy, dogmata nevyhovují, může se realizovat v nepřeberném množství jiných, dobro šířících, skupin. Řeším já stanovy české fotbalové asociace, když fotbal nehraju a vlastně se na něj ani moc nedívám?

10.1 Závěr

Jsou špatné i dobré události které se staly, přímým důsledkem režimů, které panovaly v zemi a čase, kdy se ony události přihodily? Nebo se udály z jiných, hlubších příčin? Jaká je korelace mezi panujícím společenským uspořádáním a společenskými ději? Jak jiné by byly dějiny národů za jiných společenských konstelací?

Byla příčina gulagů v komunismu, nebo ruském imperialismu? A sto tisíc mrtvých Iráčanů z války v zálivu brát jako oběti kapitalismu, nebo jako oběti šíření demokracie? Protože jestliže v případě Ruska mrtvé pokládáme za přímý důsledek režimu v Rusku panujícího, proč ne v případě USA? A analogicky, pokud mrtvé středověku přičítáme tehdy převažující ideologii, tedy křesťanství, budeme rovněž mrtvé moderní doby přičítat na vrub dnes převažující ideologii, tedy demokracii? Asi ne. Tedy málokdo. Tvrdím, že kdyby v době objevení Ameriky nepanovalo ve Španělsku křesťanství ale třeba hinduismus, střet kultur by proběhl naprosto stejně jako proběhl. Přinesl by krev, protože tak střety kultur vypadaly (a nejspíš vždy vypadat budou).

Můj dojem je ten, že každé době přísluší nějaké chápání světa a jednání. Proto byly v padesátých letech tajné policie aktivní v SSSR i v USA, aniž bych tím tvrdil, že ty aktivity byly totožné. Zrovna tak v šedesátých letech přišlo oteplení a uvolnění nejen na západě, ale i v komunistickém táboře. Abych byl pochopen, nesnažím se relativizovat! Ani netvrdím, že režimy byly srovnatelné! Tvrdím jen, že společenská realita vychází z dobového kontextu, z historické paměti a zkušenosti lidí. To, je hlavní hybatel událostí. Poměry se uvolňují a zase přitvrzují v cyklech. Režimy jsou jen stafáží a já jsem čím dál více přesvědčený, že to není tak, že se události dějí podle panujícího režimu, ale že je to přesně naopak - režimy vznikají podle toho, jaké pocity se formují v kolektivním nevědomí národů.

Politické strany a organizace úpadek mravů nepůsobí. Oni pracují s tím, co již existuje. Ovšem, jde o obousměrný, zpětnovazební proces. Vládci jsou vyneseni takoví, jaké panují mravy ... a oni ty mravy opět upevňují a fixují. Proto, když nastane spirála úpadku, jen těžko se jí podaří zastavit. Národ obvykle padne až na dno, kde teprve nalézá ztracené hodnoty, díky kterým si je schopen vybrat mravnější, nebo alespoň vhodnější vůdce. Vůdci jsou odrazem národa a národ odrazem svých vůdců. Režimy pak odráží stav společnosti a i ty nejnemorálnější vlastně jen naplňují poptávku.

Myslím si, že církevní otcové tomuto dobře rozuměli. Proto měli mnohé požadavky, které se dnes zdají být moralistické, prudérní a omezující. Chápali vztah mezi mravností společnosti a mravností jejich vládců. Chápali že i když lidé selhávají, vysoké standardy v komunitě si vynutí vysoké nároky na ty, co ji vedou.

Církvi nelze, dle mého názoru, upřít snahu kultivovat, ačkoli během staletí v tomto snažení mnohokrát selhala. Přesto dosáhla alespoň toho, že se křesťanské země staly vzorem pro zbytek světa, někým, kdo byl napodobován a jehož politická kultura byla kopírována. Porovnejme si to s postojem světa vůči dnešní Evropě. Nikdo ji už nenapodobuje.

Tímto exkurzem ze středověku do současnosti, jsem chtěl přinést srozumitelnou analogii ke křesťanským dějinám. Nelze je zapřít a není to ani žádoucí. V celém textu jsem se snažil dokázat, že módní kálení do vlastního hnízda, špinění našich dějin a tedy i předků, je tendenční a je lživé! Dějiny se dějí tak jak se dějí a děly by se stejně, i kdyby vládnoucí třída a společenské zřízení bylo jiné. Protože nikoli název zřízení, hesla v preambulích, nikoli barvy a symboly na práporu, rozhodují. Ale kvality lidí, jejich inteligence, jejich pracovitost, jejich morálka, ochota se obětovat a pomáhat si. To, jestli je pospolitost jednotná, sdílí podobné hodnoty a má v ně víru. Pokud tyto věci jsou, může se dařit, pokud chybí, nepomůžou ani stohy deklarací o ušlechtilých záměrech.

Mírou každé doby tedy není to, zda se v ní děly špatné věci. Ale jen a pouze závěrečná bilance dobrého a zlého na pozadí možného. Jak se lidem žilo, jak se cítili, jak prosperovali, zda měli chuť a touhu zakládat rodiny, protože nic není lepším dokladem víry v budoucnost.

Kolik dobrého a kolik zlého bylo vykonáno. Katolická církev a doba, kdy ovlivňovala náš svět v této bilanci vychází nejméně tak dobře, jako jiné hodnotové systémy. Nechť si kritikové položí otázku, jak se bude budoucnost dívat na bilanci dnešní doby. Doby, která se dobrovolně vzdává svých vlastních hodnot a zapírá to z čeho vyrostla k velikosti.

• KONEC •

Zde si dovolím nabídnout: první díl a druhý díl