Polemika s některými mýty o katolické církvi - díl I

Proč obhajuji katolickou církev? Jednoduše proto, že se mi diskurs o křesťanství a zejména katolictví, jeví čím dál více tendenční. Téma je zpolitizované a plné mýtů, které jsou opakovány s takovou suverénností, že se, minimálně v povědomí lidí, stávají pravdou. Jakoby si nikdo nekladl otázky, nepokoušel se pochopit, proč se lidé chovali tak jak se chovali, jakoby žili v iluzi, že dnes jsme jiní a jednáme nějak zásadně jinak. Překroucené a zjednodušené dějiny, ignorující dobovou realitu, hodnotící vše z dnešního úhlu pohledu. Tomu chci tímto textem oponovat a zažitý pohled trochu zpochybnit.

Církevní restituce nejsou ústředním tématem tohoto textu, ačkoli se jim úplně nevyhnu. Uznávám, že jde o kontroverzní záležitost, na kterou lze pohlížet různě. Ale nemyslím si, že restituce jsou příčinou současné kritiky katolíků. Naopak si myslím, že odvěká kritika našla v restitucích téma v němž se může realizovat.

Neřeknu nic nového, pokud konstatuji, že existuje silný proud myšlení a politiky, který je obecně protináboženský. Exponenti tohoto proudu mají pro svou činnost různé důvody. Od přesvědčení, že zbavením světa náboženství mu prokáží velkou službu, až po méně ušlechtilý zájem o převzetí uvolněné moci, vyplnění vakua. S náboženstvím bojují skrze křesťanství a s křesťanstvím skrze katolictví. Jednoduše řečeno, nejprve se vypořádat s katolíky, později s ostatními křesťany a nakonec přijdou na řadu ostatní církve. To je existující a dávný boj a lež je jeho municí.

Vnímám existenci dvou skupin protikřesťansky zaměřených aktivistů. První skupina ví, že církev není tvořena obtloustlými preláty, co se nalévají mešním vínem, poplácávají hospodyně (ale raději mladé hochy – to je více odpudivé) a utrácejí restituované miliardy. Znají kontext dějin, ale rádi používají osvědčená klišé, protože fungují. Druhou, širší skupinu, tvoří lidé, kteří těm klišé opravdu věří.

Rád bych se tedy pustil do křížku s těmi hlavními a nejčastěji užívanými mýty a pokusím se s nimi polemizovat. Vím, že mnoho lidí nebude souhlasit a budou to co napíšu rozporovat. Nevadí. Pokud se najde alespoň několik těch, co si uvědomí, že vliv katolické církve na evropské a světové dějiny nebyl tak negativní jak se rádo vykresluje, ba že mu dokonce za mnohé vděčíme, budu spokojen.

Text rozdělím na několik částí, protože na jeden blog je to příliš dlouhé. Půjde tedy o tři díly.

1.1      Barbarství prvních Křesťanů

Nepříliš frekventovaný mýtus, přesto přítomný v mnoha filmech, historických dokumentech i povědomí lidí. Předstírá se, že existovala jakási vysoce osvícená antická kultura, do které zpátečničtí křesťané vnesli prvek intolerance a barbarství. Tento pohled naprosto ignoruje stav antické společnosti v době, kdy se již blížila ke svému konci. Křesťanství se etablovalo několik staletí paralelně s tímto zánikem a dokázalo se uchytit právě tehdy a právě tam, kde ona antická civilizace již nefungovala. Křesťané nepůsobili rozklad, oni byli odpovědí na rozklad. Když se rozpadala Římská říše, musela nutně přijít ideologie dost silná na to, aby rozervaný svět opět sjednotila. Ti, co mají dojem že to co přišlo, bylo barbarštější než to co skončilo, by neměli srovnávat počátky křesťanské civilizace s vrcholným obdobím antiky, ale měli by srovnávat srovnatelné. Tedy dosud neupevněnou křesťanskou společnost s již rozpadlou společností antickou, či oba systémy na svém vrcholu. A neměl by zůstat opomenut ani zcela nový prvek, totiž pomalý, ale nevyhnutelný ústup od každodenní praxe otrokářství! Nevyhnutelný proto, protože nebyl v souladu s Kristovým učením, jehož nekompromisní implementace musela nakonec vést k ukončení otrokářské praxe.

2.1      Otrokářství

Mýtus – křesťanská společnost na otrokářství participovala.

Pravdou je, že církevní otec sv. Augustin, otrokářství toleroval i obhajoval. Jako elitní Říman, vzešel z prostředí, kde otrokářství existovalo, jako ta nejpřirozenější součást života. Nepřekročil svůj stín a nedovedl si představit tak radikální a revoluční změnu, jako je úplné odstranění tohoto pilíře dobové společnosti a ekonomiky. To, co se ovšem, dle mého názoru, počítá, je kam Augustin směřoval. Byť nedošel až k myšlence zavržení otrokářství, od antických filosofů, jako byl Platón a Aristoteles, se lišil v tom, že otrokářství již nepovažoval za přirozenou součást chodu vesmíru, ale za nepřirozený důsledek hříchu.

I po skončení otroctví jako ekonomického systému, obchod s otroky pokračoval. Podle historika Josefa Žemličky se v českých zemích čile obchodovalo s otroky po celý raný a zčásti i vrcholný středověk. Nešlo ale o to, že by se otroctví praktikovalo v křesťanských zemích jako v předkřesťanské době, ale probíhal obchod a organizace transportu zajatců, převážně do orientu, protože tam panující náboženství v rozporu s otrokářskou praxí nebylo.  V českých zemích byl tento obchod nejvíce v rukou židů, kteří v tomto ohledu rovněž nebyli vázáni žádnými zákazy.

Ač tedy tento obchod kvetl až někdy do 12 století, věc nelze vykládat tak, že ještě 1200 let po vzniku křesťanství existovalo a tedy nebylo s křesťanstvím v rozporu. Je třeba vzít v úvahu dobu, kdy se skutečně křesťanství stalo státním náboženstvím Říma (rok 380) a kdy se křesťanství skutečně v Evropě zabydlelo, například v českých zemích až v 9 století a mnohde později. Na ukončení praktikování otrokářství minimálně na území kde křesťanství dominovalo, mělo tedy zásadní vliv. Nejprve tím, že se neprodávali křesťané křesťanům. Později se stalo nepřijatelným v jakékoli podobě. A byť hlavní úlohu měly změněné ekonomické podmínky středověkého světa a nové požadavky na pracovní sílu, její mobilitu a podobně, křesťanství poskytlo patřičné ideové zázemí pro tuto změnu.

Ovšem, obchod s otroky vytlačený dveřmi existoval dál a do Evropy se vrátil oknem, hlavně jako transatlantický obchod v 15 století v souvislosti s objevením nového světa. Tuto renesanci otrokářství lze přičíst především nástupu kapitalizmu a poptávce po co nejlevnější pracovní síle. Církevní autority se proti této praxi mnohokrát vyslovovaly a vystupovaly proti ní, ale šlo o velké peníze, takže tyto apely, měly tehdy asi stejný účinek, jako mají dnes apely papeže Františka.

Téma otrokářství je plné mýtů, týkajících se nejen křesťanů, ale Evropanů obecně. Otroctví nebylo vynalezeno ani importováno do Afriky bělochy jakkoli je představa bílých otrokářů pro někoho lákává. Otroctví mělo v Africe dlouhou tradici. Jedni černoši chytali druhé černochy, pobřežní kmeny prodávali svoje vnitrozemské bratry, buď arabským obchodníkům kteří tam takto působili již od sedmého století (a ještě dlouho poté co Evropané v 18 a 19 století skončili), nebo Portugalcům a Nizozemcům. Ti je dále prodávali pěstitelům třtiny na americkém kontinentě. Je nekorektní zkratkou označit tyto činy za „křesťanské“, jen proto, že se jich účastnili obchodníci z křesťanských zemí. Ve skutečnosti v tomto kšeftu jeli všichni. Ale tehdy jako dnes platí, že to nejsou Evropané původem a křesťané vírou, kdo v tomto hráli a bohužel stále hrají prim.

3.1      Procesy

Běžně slýchám o statisících ba milionech upálených v čarodějnických procesech, prováděných katolickou církví. Jaká jsou ale skutečná čísla? Za jakých podmínek k těmto událostem docházelo? A jak bude vypadat srovnání s hrdelními procesy jiných období lidských dějin?

Většinou šlo o církevní procesy probíhající mezi 15 a 18 stoletím, praktikované jak katolickou, tak protestantskými církvemi. Církve tyto procesy ale rozhodně nevynalezly. Byly prováděny již předkřesťanskými, pohanskými společnostmi. Ve středověku, před 14. stoletím čarodějnické procesy neexistovaly, nešlo tedy o „středověkou“ pověru, ale o novověkou. Katolická církev ve středověku naopak velmi tvrdě vystupovala proti původem pohanské pověře o čarodějnicích. Už císař Karel Veliký ustanovil trest smrti pro každého, kdo by ji rozšiřoval. Papež Řehoř VII., v 11. století pod trestem exkomunikace zakázal dánskému králi Haraldovi, aby zahájil proces proti ženám obviněným z čarodějnictví, které prý zavinily sucho a morovou epidemii.  Ještě ve starověku církevní otcové sv. Jan Zlatoústý, Cesarius z Arles, aj. bojovali proti této pověře jakožto pozůstatku pohanství.

Ke změně došlo až vlivem propojení církevní moci s tou světskou. Ve 14. století se zapojila do stíhání čarodějství světská moc, docházelo k rozsudkům smrti, při nichž církevní i světské instituce spolupracovaly, jako například v případě sv. Jany z Arku.

V roce 1486 vydali Dominikánští mniši v severním Německu proslulou knihu Kladivo na čarodějnice. Ta však nikdy nepředstavovala oficiální učení církve a naopak byla právě svatou inkvizicí odsouzena a to jednak pro démonologii, kterou obsahovala a která byla v rozporu s katolickým pojetím a druhak pro neetičnost. Přesto kniha pomohla rozpoutat procesy v Německu.

Mnohé procesy byly více světské než církevní. Byť s náboženskou záminkou. Příkladem budiž například známé procesy na Šumpersku. Šlo o majetky, msty, udání manžela na manželku a podobně. Nejznámější a nejnechvalněji proslulou postavou těchto procesů, byl světský inkvizitor Jindřich Boblich, dále děkan Kryštof Alois Lautner, který vystoupil za katolickou církev na obranu obviněných (a sám nakonec skončil na popravišti), nebo Vratislavský biskup Karel Ferdinand, který se pokoušel mírnit rozsudky.

K ukončení procesů nakonec rozhodujícím způsobem přispěla kniha "Cautio criminalis" německého jezuity Friedricha Spee.

Co se snažím říci? Slovy Cyril Höschla: „Linie dobra a zla nelemuje hranice politických stran a organizací, ale prochází v různých proporcích srdcem každého z nás“. Tak je třeba vnímat působení lidí v těchto i jiných bouřlivých dobách.

V pozdním středověku a raném novověku nebyla katolická církev jen duchovním společenstvím. Byla rovněž jakousi politickou stranou. Kromě duchovní sféry opanovala také politickou a ekonomickou moc. To se stalo, proč to zastírat, nakonec i v jiných kulturách došlo k podobnému sloučení světské a duchovní moci. A následky nebyly vždy jen negativní. Ovšem stejně jako dnes vidíme, že do jakékoli politické strany, která se stane úspěšnou, okamžitě nalezou oportunisté, dobrodruzi a zloději, tak se stalo i v katolické církvi která tehdy představovala výtah k moci. Být v církvi bylo samozřejmé. Mnohem samozřejmější, než být v sedmdesátých letech v ČSSR v komunistické straně. V církvi byli prostě všichni. Lidé všech kvalit. Nelze se tedy divit, že ti kvalitní měli dobrý vliv, zatímco deprivanti páchali hanebné skutky.

Jde, jak věřím, o zásadní věc. Vše je třeba hodnotit v dobovém kontextu. Nikoli posuzovat minulost optikou současnosti.

Nakonec i dnes probíhá mnoho absurdních procesů, procesů nespravedlivých, politických, nebo zpolitizovaných. A panuje-li v takové zemi, kde se něco podobného stane, zastupitelská demokracie, přesto nejspíš nevyslovíme domněnku, že toto politické zřízení je za nespravedlivý proces zodpovědné. Kdo ví? Možná jednoho dne někdo bude existencí Guantánama dokazovat, že Barack Obama byl zločinec a USA zločinecký stát (což i kdyby byla pravda, tak by tomu tak nebylo z důvodu existence Guantánama).

Církev oněch dnů srostla se státní mocí a tedy dělala to, co dělá každá moc. Vykonávala každodenní politiku a praktikovala mocenské metody. Kdokoli by v té době vykonával moc, používal by tyto metody, protože taková byla dobová praxe. Představa, že by odněkud spadl kdosi, kdo by náhle v 15 století začal praktikovat politiku vyhovující dnešním standardům, je naivní. Probíhaly procesy, tak jak probíhaly v jakékoli říši, v jakékoli civilizaci tehdejší doby, uvnitř i mimo křesťanský svět. Jaké probíhaly již v antice, ale také v republice po francouzské revoluci, nebo v císařství za vlády Napoleona Bonaparteho. Ani jeden z těchto režimů ve Francii nebyl křesťanský. Právě naopak. Stejně tak v sovětském Rusku, nacistickém Německu, nebo mccarthyovských USA padesátých let. Boj o moc, realizace moci, snaha o její udržení. To je universální motivace, působící na pozadí každého společenského systému.

Ano, církve snad neměly dopustit, aby se staly součástí mocenské struktury. Ale kdo ví? Možná co bylo špatné pro církve, bylo naopak dobré pro ty struktury. Nakonec takové „austrio-katolictví“ se osvědčilo jako poměrně stabilní útvar.

Na druhé straně nechci relativizovat. Vím, že by bylo možné říci o každém režimu, že v něm byli lidé dobří i zlí a že tedy špatné skutky nejdou na vrub onoho režimu, ale na vrub těch zlých lidí. A to by nebyla celá pravda. Přesto vidím rozdíl. Jsou organizace, které mají špatné skutky již ve svém základním kameni a samotným účelem jejich existence je získat moc, aby tyto skutky mohly zrealizovat. Církvi se moc spíše „přihodila“. Jejím účelem byly bohulibé věci, věci které se staly tolik přitažlivé pro tolik lidí po tak dlouhou dobu, že spolu s lidmi získala i jejich sílu, energii, zápal, motivaci a bezesporu také zdroje. Tento potenciál byl i zneužit, ale lže kdo tvrdí že nebyl používán rovněž pro obecné blaho.

3.2      Procesy – počty obětí

Tvrzení o 9 milionech obětí čarodějnických procesů v Evropě pochází od francouzského osvícenského historika Lamothea, žijícího v době Velké francouzské revoluce a Napoleona, kdy se na běžícím pásu vymýšlely hrůzostrašné historky o inkvizici a jejích procesech, aniž byla možnost korigovat je solidními fakty, neboť osvícenská a liberální cenzura to neumožnila.

Dánský historik a etnolog Gustav Hennigsen (protestant) vydal na toto téma obsáhlou publikaci v níž přesvědčivě na prokázaných faktech dokazuje, že pravda je jiná. Již v sedmdesátých letech dospěli renomovaní američtí historikové Norman Cohn a Richard Kieckhefer (taktéž nekatolíci) ke stejnému závěru. Ten je dnes názorem stále většího počtu historiků.

Henningsen cituje v této souvislosti Martina Luthera, zakladatele protestantismu, který v existenci čarodějnic věřil a požadoval jejich důslednější pronásledování. Zatímco v protestantské části Německa zemřelo na hranici pro údajné čarodějství 26 tisíc lidí, v katolickém Irsku pouze 4 tisíce. V nejkatoličtějších regionech Evropy, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, proběhlo od 16. do 18. století více než 12 tisíc čarodějnických procesů, z toho jen 36 poprav, značná část souzených naopak vyšla s osvobozujícím rozsudkem. Poslední čarodějnice v Evropě byla popravena koncem 18. století ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.

Historička Jenny Gibbonsová poukazuje na zavádějící informace, vykládány tak, jako by čarodějnické procesy organizovala vždy církevní inkvizice. To vyplývá z nepřesného překladu latinského textu, že někdo byl „per inquisitionem“ vyzkoušen, což nemusí znamenat hned inkvizici, nýbrž jenom to, že byl podroben soudu – a to lhostejno, jestli církevnímu nebo světskému (lat. inquire = vyhledávat, zkoumat, vyšetřovat). Církevní inkvizice se naopak čarodějnickým procesům vyhýbala.

Římská inkvizice, podléhající přímo papeži, se snažila bránit čarodějnickým procesům všude, kde to jen trochu bylo možné, o čemž existuje ve vatikánském archivu spousta dokumentů, žel velmi často neúspěšně, protože nejen protestantští, ale i katoličtí vládcové Evropy papeže ignorovali. (zdroj Radomír Malý)

Narážíme tedy hned na dva mýty. Mýtem prvním je to, že procesy byly hlavně záležitostí katolické církve. Není to pravda, zejména protestantské Německo a Holandsko nezůstávalo pozadu. Rovněž proslavený proces s čarodějkami ze Salemu, který proběhl v Massachussets, byl protestantskou záležitostí.

Mýtem druhým jsou ony počty. Není ani třeba brát za bernou minci ty nejnižší odhady, které mluví o 26 tisících obětí v protestantském Německu, 4 tisíc v Katolickém Irsku a jen desítky poprav na jihu Evropy. I podle jiných, rozumných pramenů, šlo maximálně o desetitisíce mrtvých během několika staletí, kdy tyto procesy probíhaly. Jistě jde o hrozné počty. Ale při srovnání s následnými novověkými, „osvícenými“ režimy, si katolíci, ani protestanti, nevedli zase tak ukrutně. Smrt je smrt. Avšak srovnání s jinou dobou, člověka navede na myšlenku, že politické procesy jsou, více než co jiného, záležitostí prosazování jediné platné doktríny, lhostejno jaké.

Nikoli tedy procesy vedené katolíky, ale procesy vedené vládnoucí mocí. S katolíky v zádech v katolických zemích, s protestanty v zádech v protestantských zemích, s muslimy v zádech v zemích islámských a tak dále. Procesy někdy čarodějnické, častěji prostě politické, odůvodněné tím, že obvinění vykonávají cosi, co je v rozporu s dominantní ideologií. Tehdy šlo o věroučné prohřešky, později prohřešky proti (národu, socializmu, multikulturnímu soužití, atd.). Princip vždy stejný, pouze s rozdílnými rozsudky, podle doby a klimatu.

• Pokračování zítra •

Zde si dovolím nabídnout: druhý díl a třetí díl