Jsem ročník 46. Takže dobře vím. Půlku doby reálného socialismu jsem dělal vedoucího kolektivu asi 50 lidí v potravinářském závodě. Nebyl jsem straník, jednou za měsíc byla schůze dělnické třídy, pozvali mě, já jsem referoval o hospodaření, řekli děkuji soudruhu. Poté dělnická třída dokončila schůzi a najednou z nich byli obyčejní dělníci. Čím víc jsem tyto dělníky buzerovat a nutil k práci, tím víc mi soudruzi z okresního výboru KSČ poklepávali na rameno a chválili, protože jsme plnili plán a měli dobré výsledky.

Tím chci říci, že jsme hlady neumírali, ale aspoň pro lidi, kteří měli větší ambice, než jet jedou za 5 let na rekreaci do Bulharska, to byla tupost a úboha. Žádné informace o nejnovějších vědeckých objevech, nic nového o kultuře, o světě.... jen bezduché plácání ideologických nesmyslů. Dovolím si připomenout namátkově tři jevy :

Každoročně jsem absolvoval hodnocení na OV KSČ. Příslušný tajemník tlustými prsty bubnoval po mojí dost vysoké složce se slovy "soudruhu, víme o vás všechno" . To všechno byly záznamy mých návštěv kostela. Nasadili na mě fízla, který mě každou neděli sledoval a posílal zprávy.

To, že se nesměly kritizovat politické názory by člověk chápal, ale nesmělo se psát o vraždách, sebevraždách, rozvodech ... jen proto, že socialismus je dokonalá forma, a tyto věci v socialismu neexistují. Dnešní bezdomovci a žebráci byli bez milosti zavírání do vězení a na psychiatrii.

Pro výsledky hospodářských subjektů se rozhodující měrou sledovaly náklady (zisk byl jen pomocné kategorie) a z těch nákladů mzdové náklady. Ty držely pevně a v žádném případě se nesměly překročit. V tom vidím absolutní diskriminaci dělníků. Samozřejmě, že "dělnická třída" byl imaginární pojem za který se schovávali nemakačenkové, funkcionáři strany.

Jasná karma, ano takový byl život velké části "normálních" smrtelníků.

Hezké a pravdivé, jako kdybyste to zažil ale podle fota asi nezažil. Fanatičtí ideologové nám otravovali život tehdy a dělají to dneska zase.

Mám starou fotku - je mi 50. ;)

V sedmdesátých letech jsme se ulicemi Prahy sice podél zdí neplížili, stačilo ovšem jít z večerního představení v kině z Václavského náměstí po Vinohradské a perlustrován jsem byl jednou u Muzea a podruhé u rozhlasu. Obuškem mě sice nepřetáhli, dobrý pocit jsem z toho ale neměl. Všude bylo tma, většina restaurací zavírala v deset hodin.

Na druhou stranu optimální není ani současný stav, kdy se cestou z Činoherního klubu Ve smečkách prodíráte mezi nahaněči do bordelů a různými podivnými existencemi. Na Václaváku není situace o moc lepší. Ale všude v centru to žije, na zavřený podnik nenarazíte.

Lidem v uniformě se tehdy bylo dobré vyhýbat. Pokud se však člověk podívá za oceán, tak se mu sice nestane, že by byl bezdůvodně šikanován, ale při kontaktu s mužem zákona musí být velice poslušný, dbalý pokynů a obezřetný.

Nejhorší pro mě byla asi ta šeď a uniformita, které na mě působily dost chmurně. Dnes je sice venku občasně pěkný bordel, ale ten bordel je jakýsi barevnější a veselejší:-).

Velice dobře napsáno. Jako kdyby se měl člověk skutečně stydět za to, že žil v nesvobodné zemi, a že byl tu a tam i opravdu šťastný. Jako kdyby bylo ostudou se zamilovat, věnovat se koníčkům, popřípadě si v autě zesílit. Ráno jedu dál, mě čeká další sál... Přestože je evidentní, že text není příliš důmyslný. Ale poslechněme si, co se dnes line z rádia, v kategorii česká populární hudba.

V době normalizace se také narodila velká část naší úspěšné hokejové i fotbalové reprezentace. Máme se stydět i za to? To si soudruzi a soudružky nemohli dát večer větší pozor a nepřivádět do oné temné doby nové a nové potomky, že?

Je to směšné...

Osobně jsem Karla Gotta vnímal jako výborného zpěváka, který (Opravdu to na mě tak působilo.) žil tak trochu mimo tento stát. A přestože podepsal antichartu, snad to i vypadalo, že je na něj režim krátký. Že se mu v období po podpisu podařilo se vymanit ze socialistických okovů. Pocit je samozřejmě něco jiného než realita, ale uvádím to právě ten pohled - dojem, jaký jsem z Karla Gotta měl. A že by pro mě byl spojen se stranou a vládou to rozhodně říct nemůžu.

...právě pro ten pohled - dojem...

Několikrát zmiňujete pojem "Ideolog", aniž byste blíže specifikoval, o jakou ideologii se má jednat. Skoro jako by jste předpokládal, že existují i "neideologičtí" lidé, lidé, kteří se neřídí žádnými idejemi. Ale ideology jsme vždy všichni, každý z nás se asi řídí nějakým souborem idejí. Otázka je až ta, kterou ideologii zastáváme, které ideologie jsou více či méně nebezpečné.

Máte pravdu, každý máme nějaký belief systém, který lze nazvat osobní ideologií. Já nazývám ideology ty lidi, jejichž belief system zahrnuje radikální "vylepšení" světa a ostatních občanů.

Jinak moje ideologie je ideologie mých předků. Věřím v rodinu, národ a Boha. Víc nepotřebuju. To jsou pro mě tři hodnoty, které je třeba chránit. (Samozřejmě by se daly vyjádřit i detailněji).

Pochvalně mručím, řekl bych brilantní analýza

Dobře napsáno, vcelku souhlas. Jen mi tu nějak schází odpůrci.

Já je nevyhnal...

Já Vám nevím, ale osobně neznám nikoho, kdo by měl pana Gotta rád pro něco jiného, než hlavně pro jeho hudbu. Ten politickej rubášek mu byl navlečen až po smrti a těžko říct, proč to některým lidem přijde důležité, proč se nedokážou soustředit jen na jednu věc - na to, že zemřel náš nejznámější a patrně nejoblíbenější ZPĚVÁK. Nic ví, nic méně.

Mně fascinoval spíše jako člověk. On to nehrál, on měl lidi opravdu rád. Pak také oceňuji oddanost práci a profesionalitu a teprve na posledním místě zpěv.

Všude, kde se dá žít se dá žít dobře, řekl jeden známý Říman a já to potvrzuji i v éře socialismu. Hezky a výstižně napsáno, díky