Odpůrci února 48. Balíci nebo hrdinové?

V těchto dnech se všude vzpomíná 70 výročí únorového převratu. Historici debatují, čtou v pamětech protagonistů událostí, občas odněkud vydolují nějaký nový, dosud neznámý fakt.

Historie je zajímavá obecně, stojí za to ji studovat, obzvláště nechceme-li se různými vykladači nechat opíjet rohlíkem. Historie tohoto období je pak jistě jednou z nejzajímavějších právě tím, že je dosud živá a na její interpretaci se ne všichni shodnou.

Nechci se ale věnovat jednotlivým pohledům na to, co se tehdy událo. Zajímá mě psychologie, nebo  spíše typologie  postav a zúčastněných skupin tohoto dramatu.

Při poslechu debat k tomuto výročí, mě totiž zaujalo, jak vysoký kredit je přiznáván tehdejším odpůrcům změn, zaváděných komunisty. Zejména odpůrcům kolektivizace na venkově, kteří nepochybně byli jednou z nejvíce odolných skupin. Pozice například takového Petra Pitharta, na mě působí přesně takovým dojmem. Cení si tehdejších odpůrců nových pořádků. Současně je ale silným kritikem dnešních odpůrců nových pořádků!  Že je to nesrovnatelné? Nemyslím si. Pokrokáři dneška mají svoji vizi světlých zítřků a odpůrci namítají, že to nedopadne dobře. Zrovna tak pokrokáři tehdejší doby měli svoji vizi světlých zítřků a nevěřili těm, kdo tušil že to bude průser.

Petr Pithart jistě není jediný intelektuál, který dnes hodnotí negativně ty vrstvy obyvatel, u kterých já nacházím mnohé paralely s těmi  z roku 48, které jsou naopak dnes okázale ceněny.

Kdo vlastně byli ti hlavní odpůrci komunistů? Ano, byli to především venkovani, sedláci, lidé se vztahem k půdě, vlasti, tradici, lidé snažící se žít podle křesťanské etiky tak, jak se naučili od svých předků. Jedním slovem konzervativci.

Je lhostejný jejich politický názor, měli-li jaký. Nezáleží na výřečnosti ve které měl městský liberál vždy převahu. To, co je spojovalo, byla touha žít tak, jak se žilo vždy. Tito lidé nestáli o žádný "nový řád", ani "nové pořádky". Komunismus byl jen jeden ze sociálně-inženýrských projektů, které se periodicky vrací v různých obměnách. A tradicionalisté odmítali sociálně inženýrské projekty. Tehdy, stejně jako dnes.

Také dnešní doba  má své pokrokáře, vnucující lidem "nový řád" a "nové pořádky", kteří touží zbořit starý svět. V tom ohledu se toho moc nezměnilo a nezáleží příliš na tom, že dnešní pokrokáři vnucují své ideje jemněji. Není dokonce výjimkou, když někteří ze sociálních inženýrů dneška, patří do stejných rodin, jako jejich předchůdci. A opět je zde vrstva lidí, kteří si nechtějí nechat vnutit způsob života, vymýšlený chorými mozky, kteří se nemají rádi, ale změnit chtějí svět.

Ne! Venkov, který je ztělesněním konzervativního myšlení, o tuto nabídku nestojí. Chce žít tak jako žili předci, se stejnými hodnotami, stejnou vírou, stejnými rituály. Chce svatby mezi mužem a ženou, tátu a mámu, v poledne zvonění zvonů, nikoliv békání muezzinů.

Pro někoho jde o hloupé zpátečníky. Budiž. Kdo chce, může je tak brát. Kdo ale takto mluví, měl by být poctivý a konzistentní. A přiznat, že pokud jsou dnešní odpůrci nového řádu hlupáci, byli jimi i odpůrci nového řádu z poúnorové doby. Jde o stejné myšlení.

Pitharti a podobní by si měli uvědomit, že nelze jedny glorifikovat a druhé špinit. Je to stejný živel, lidé jež vždy byli a jsou solí země. Lidé, kteří mají kořeny hluboko v zemi a jako takoví se nenechají rozviklat žádnou pomatenou nabídkou "báječného nového světa". Lhostejno zda zabaleného do rudého, zeleného, nebo duhového.

Filozof Václav Bělohradský v Moravcově televizi hřímal, že bychom měli konečně zapomenout slova jako identitaa suverenita. Živě si ho dovedu představit jak v roce 39, tak v roce 48, kterak vysvětluje balíkům, že vše co pro ně mělo cenu je pryč, přichází nová doba a té se balík musí přizpůsobit. Dnes jsme  naštěstí stále ještě v pozici, kdy tyto falešné proroky můžeme hnát vidlemi.

--------------------------------------------

--------------------------------------------