Evropa si vybrala horší ze dvou Islámů

Zrychlující vývoj na evropském kontinentu ukazuje, že přišel čas, abychom lépe poznali ideologii, která bude, tak či onak,  v následujících dekádách ovlivňovat naše životy. 

Pro porozumění toho čemu čelíme, je třeba pochopit, že existují islámy dva. Islámy, mezi nimiž je větší rozdíl než mezi katolíky, protestanty a pravoslavnými křesťany.

Všichni vědí, že existuje sunnitský a šíitský islám, málo je ale známo to, že rozdíl mezi nimi není jen v nějakých teologických detailech, ale je zásadní, téměř civilizační.

Rozdělení muslimů na dva tábory nastalo prakticky ihned po vzniku islámu. Nejprve šlo o spor okolo nástupnictví po Mohamedovi. Jeden směr předával vedení muslimské obce (ummy) Mohamedovu tchánovi, otci jeho manželky Aiši, Abú Bakrovi. Tato větev věřila, že nástupnictví patří nejschopnějšímu. Z nich se vyvinuli pozdější sunnité. Druhý směr věřil, že nástupnictví by mělo přecházet po prorokově rodové linii. Druhým v pořadí měl tedy být Alí ibn Abú Tálib, Mohamedův bratranec a zeť, neboť si vzal jeho dceru Fátimu. Zastánci tohoto směru si říkali „strana Alího“ – arabsky Šía.

Později se tento spor o nástupnictví prohloubil a kvalitativně proměnil. Kandidáti šíitů na funkci chalífy (jakéhosi muslimského papeže a vládce v jednom) byli postupně vražděni nebo zavíráni jak se objevovali a šíité si vyvinuli kult uctívání těchto zavražděných imámů, prorokových potomků.

A zde se formuje to, co je v obou směrech tak rozdílné.

Na jedné straně rostla strohá a racionalistická nauka, v jejímž rámci prosperovala různá asketická hnutí. Například Mutazila, hnutí které se snažilo islám co nejvíce zjednodušit a zbavit jakéhokoli projevu antropomorfismu. Nebo populistické a ultrakonzervativní hnutí prostého lidu Ahl al-hadíth, což je v podstatě synonymum pro Saláfisty nebo Wahhábisty. Dále právní vědy vyvinuvší se v onu slavnou Šáriu. Mnohá tato hnutí spolu soupeřila, dokázala se však smířit a vše sloučit v takzvaný  Tawhíd, což je termín pro sjednocení celého života pod islámem. Tedy to, co dnes souhrnně nazýváme sunnitský islám. Sunnité dodnes úzkostlivě dbají na strohost víry, vylučují z ní jakékoli prostředníky, svaté, přímluvce a striktně reagují na jakékoli známky antropomorfizace Boha, nejen zákazem jeho zobrazování.

Nutno přiznat, že pravděpodobně neexistuje monoteističtější náboženství, než je sunnitský islám. Křesťanství má svoji trojjedinost a zástupy svatých a prostředníků, kteří rovněž vládnou určitou mocí. Budhismus je na tom podobně se svými bódhisattvy, o množství duchovních bytostí v Hinduismu ani nemluvě.

Sunitský islám si toto velice hlídá a je v tom důsledný. Jeden Bůh (Alláh) a jeho prorok. Tečka. Své ovečky nemate nějakou složitou teologií, je to spíše soubor pravidel pro každodenní život ořezaný od všeho zbytečného. To se projevilo hned u druhého chalífy Umara, který řešil co s knihami v Alexandrijské knihovně po dobytí Alexandrie: „Co se týče knih, tedy jestliže je v nich to, co se shoduje s Koránem, je to zbytečné, odporuje-li jejich obsah Koránu, nepotřebujeme toho a je to škodlivé.“

                ---------------------------------------------------------------------------------------

Šíitský Islám se vydal jinou cestou. Připustil mnohem větší míru intelektualismu, větší míru spirituality, mystiky i esoterismu. Snad díky víře v zavražděné potomky Alího, díky jejich uctívání, začali jim přisuzovat téměř nadpřirozené vlastnosti. Tak dvanáctý z nich v pořadí, byl, po svém ukrytí před pronásledovateli, nazván „skrytým imámem“, o němž bylo nakonec dokonce oznámeno, že odešel do „transcendentní sféry“. Takové konání zázraků bylo v sunnitské větvi nemyslitelné.

Druhým důvodem, díky kterému se šíitský islám stal intelektuálštějším a elitářským (také menšinovým, protože hůře uchopitelným běžnými lidmi), bylo podle mého názoru to, že se uchytil a zabydlel převážně mezi Peršany a dalšími národy, jimž byl islám vnucen. Peršané byli rozvinutý národ a sotva jim mohlo stačit to, co stačilo Arabům.

(Tak nějak si představuji, že s islámem zacvičí jednoho dne Němci nebo Evropané obecně, pokud jim bude vnucen. Vytvoří verzi, která se importérům líbit zřejmě příliš nebude. Ostatně Adolf Hitler se v rozhovoru s Albertem Speerem vyjádřil tak, že ho mrzí, že Karel Martell vyhrál bitvu s Araby u Poitiers. Kdyby prý prohrál, tak rozpínaví Arabové by vnutili islám Germánům a ti by se pak stali vůdčí silou islámského světa, protože jsou inteligentnější než Arabové. „Islám, to by bylo náboženství pro Němce!“, vyjádřil se tehdy Hitler)

                ---------------------------------------------------------------------------------------

Jinými slovy – ve světě dnes máme většinový sunnitský islám, který je zformován pro jednoduchého člověka, kterému skýtá přesné návody na každou životní situaci. Je ryze politický, prakticky ani nejde o náboženství, jako spíše o politické hnutí a sociální systém. Je silně misijní. Chápajíc sebe jako manuál na život, chce se kopírovat a šířit. K tomu si vyvinul efektivní mechanizmy. Silou přinese chaos a zmar, na který pak ztrápeným obyvatelům nabídne pevný řád a klid. Potenciál původního obyvatelstva zužitkuje a vytěží, neboť sám nic netvoří. Připomíná rasu Borgů ze seriálu Star-trek: „Vzdejte se, budete asimilováni“. Sunitský islám byl politickou reformou v prostředí předislámské Arábie, neboť podmínky tam panující připomínaly podmínky ve městě, kde vládnou gangy. Dnešním společnostem ale nemá co nového nabídnout.

Menšinový šíitský islám není zdaleka tak agresivní. Nefinancuje wahhábisty na Balkáně, ani výstavbu mešit v Evropě a jinde. Snad proto, že je po celou dobu své existence v neustálé defenzivě. Brání se, vyvinul taktiku taqíja, což znamená „přetvářka“, která šíitskému muslimovi umožňuje přežít v prostředí sunnitů. Byla by samozřejmě chyba nahlížet na šíity jako na nějaké beránky, ve srovnání se současnými Evropany jimi jistě nejsou. Ovšem ve srovnání se současnými Evropany je dravec každý.

Kdyby existoval pouze šíitský islám (a je otázka, zda by bez svého sunnitského rivala vůbec byl tím čím je), dovedl bych si představit ten tolik vzývaný dialog s islámským světem. Byl by to nejspíš dialog jako s jakýmkoli jiným vyznáním. Šíitský islám na rozdíl od sunnitského JE náboženstvím se spiritualitou. V 10 století vládlo v severní Africe, Egyptě a Sýrii šíitské hnutí Ismáílitů a Fátimovců, kteří rozvíjeli filosofické (fajlasúfské) školy inspirované helénistickým kultem rozumu. Korán pro ně nebyl definitivní obraz světa, ale věřili v možnost poznávání z dalších zdrojů. Dokonce pro ně ani Mohamed není posledním prorokem, nýbrž očekávají příchod Mahdího – toho, kdo nastolí spravedlivou společnost.

A to zahrnuje přesvědčení, že svět není dokonalý a je třeba ho stále kultivovat. Dá se tedy říci, že je to přístup například křesťanskému pojetí poměrně blízký. Už to dělá z šíitů přirozené partnery pro křesťany. Na rozdíl od strnulých sunnitů, kteří chtějí všem vnutit svůj svět sedmého století.

Nejeden člověk jistě namítne, že teokracie v Iránu je zrovna tak úděsná jako režim v sunnitské Saudské Arábii a že rozdíl mezi těmito dvěma islámy vlastně neexistuje. Namítnu dva protiargumenty. Za prvé, režim ajatolláhů v Iránu je z historického hlediska pouhou epizodou a v nejtvrdší formě existoval zhruba tak dlouho, jako existovala nejtvrdší forma komunismu u nás v padesátých letech. Tedy šlo spíše o jakési totalitní řešení vyhrocené společenské situace, jak to známe i z jiných civilizačních okruhů, které vydrželo zhruba tu jednu generaci, načež se začalo uvolňovat. Za druhé, přes silný vliv kleriků na iránskou společnost, ta byla a je nepoměrně svobodnější - a té naši podobnější - než jakákoli sunnitská společnost. O Asadově (rovněž šíitské) Sýrii to platí dvojnásob.

A oslí můstek k současnosti:

Jistý ruský institut, jehož výstupy se pohybují někde na pomezí politické analýzy a konspirační teorie, má svoji teorii ohledně současné migrační krize v Evropě. Tak jako mnozí další tvrdí, že se jedná o pokus vytvořit Evropský chalífát. V tom příliš originální nejsou. Na rozdíl od ostatních se však domnívají, že cílem nemá být Evropa sunnitská, nýbrž šíitská!

K tomuto se má dojít tak, že se nejprve v Evropě vyvolá chaos, tlupy podobné těm, jaké známe z Islámského státu, budou řádit po Evropě a terorizovat obyvatelstvo. A když toho budou mít všichni už opravdu dost, bude jim nabídnuto smírné řešení. Mírnější a evropskému člověku bližší verze islámu - šíitský islám. Podle této teorie je Irán připravován na tuto roli již nějakou dobu. Evropský chalifát pod vedením Persie, jako jedno z nových mocenských center světa v „jurisdikci“ Číny.

Rád sleduji politické prognózy všeho druhu, zvlášť ty fantastické. Splní se někdy některá z nich? Mimochodem, stejný institut předpovídá rozpad Turecka, tak jsem zvědav… ;)

Ale berte to jen jako nevážně myšlenou perličku pro zamyšlení na závěr, která má dokreslit téma tohoto článku – dualitu islámu.

Nám všem přeji, abychom mezi islámy nikdy volit nemuseli. Protože ani ten duchaplnější z obou islámů nepřináší nic, co by již před ním nerozvíjela antika na poli filosofie, nebo křesťanství na poli teologie. Vědět o čem je řeč, nám však určitě ke škodě nebude. Ať už těm, co se již dnes chystají konvertovat, tak i těm, jejichž krédo zní: „Poznej svého nepřítele“.

                ---------------------------------------------------------------------------------------

                ---------------------------------------------------------------------------------------