Předchozí blog věnovaný táboru v Letech jsem zakončil větou, že se budu věnovat našemu vyrovnání s minulostí.
Protože stížnosti na to, že jsme se dosud s minulostí nevyrovnali, slyšíme stále častěji. A jako vzor důkladně a dobře provedeného vyrovnání se s nepěknými momenty národní historie, je nám dáváno Německo. S čímž zásadně nesouhlasím!
Nejprve je asi potřeba si říct co to vyrovnání se s minulostí vlastně je a čemu má sloužit. V osobní rovině má každý z nás s tímto vlastní zkušenost. Nepěkné momenty, traumata i viny si s sebou neseme a pokud chceme nějak (dobře) fungovat, musíme se s nimi vyrovnat. Ale jak to vypadá, takové vyrovnání?
Je jedno jestli člověk bojuje s důsledky zneužívání v dětství, nebo “jen“ ošklivým rozvodem, při kterém si obě strany sundaly rukavice. Pokud nechce žít jako uzlíček nervů, musí se s prožitým vyrovnat. Jak s tím co mu udělali druzí, tak také s tím co udělal on sám.
Prakticky tedy, pokud jsem se například během rozvodového řízení zachoval obzvlášť zákeřně a zůstal mi z toho pocit viny a niterné přesvědčení že jsem pěkný hajzl, zbabělec, a tak podobně, bude mě toto přesvědčení nejspíš ovlivňovat v následujících vztazích.
Pokud si tedy nepomohu některým z instrumentů, kterým je naše psychika naštěstí vybavena. Jde o takzvané obrany. Je jich celá řada. Některé z nich jsou považovány za primitivní a dětské, jiné za vyzrálé a sofistikované. Jejich cílem není nic jiného, než uvést člověka zpět do harmonického stavu, nebo se mu přiblížit tak, aby mohl jít dál.
Jednou z nepříliš dobrých "ego-obran" je tzv. "popření". Toto vyrovnání se s traumatem spočívá v tom, že to co zraňuje nevidíme, nevíme o tom, případně, jsme-li na to upozorněni, přesvědčíme sebe, že se nikdy nestalo a neděje. Popřeme to. Napadá mě matka, která dělá že nevidí, že se její nový partner podivně lísá k její dospívající dceři a pokud jí to dcera řekne, tak ji obviní že si vymýšlí. Výhoda této strategie je, že člověk nemusí situaci řešit. Její nevýhodou je, že se člověk nemá šanci z prožitého poučit. Je odsouzen dělat to stále stejně. Navíc popřené o sobě i tak dá nakonec vědět. Třeba nějakými tělesnými neduhy.
Pokud se nyní přesuneme od osobního zpět ke kolektivnímu, tedy národnímu, tak takovému popření odpovídá například to, pokud národ tvrdí, že se ničeho nedopustil a že je to v podstatě lež.
----------------------
Existuje mnoho dalších ego-obran. Racionalizace, kompenzace, projekce, … a další. Nejsem psycholog, ale čistě subjektivně se mi zdá, že si jsou mnohé svojí podstatou docela podobné a liší se jen mírou, nebo množstvím. Tak se mi třeba jeví obrana racionalizace, jako mírnější forma popření, atd.
V kolektivním pojetí, pokud se tedy vrátíme opět například k německému národu, je racionalizace stav, kdy si je národ vědom toho co spáchal, nepopírá to, ale nechce to nést na svých bedrech celé. A tak začne vinu umenšovat tím, že zaujme postoj typu: "Ano začali jsme válku, ale ty podmínky a astronomické reparace, vyměřené nám po první světové válce, nás k tomu částečně dohnaly".
Jak slovo “racionalizace” napovídá, skrývá v sobě racionalizací vytvořený konstrukt, něco racionálního. Tyto námitky tedy vůbec nemusí být mimo, nemusí být ani nepravdivé ba naopak. Jde ovšem o to, že se “postižený” neuchýlil k racionalizaci motivován hledáním pravdy, ale hledáním úlevy.
Další zajímavou technikou obrany ega, je "vytěsnění". Možná si to někdo představuje jako že popření a vytěsnění je jedno a to samé, ale není to tak. Zatímco popření znamená že o problému nevím, vytěsnění znamená že o něm vím, akceptuji že se stalo, ale vědomě se rozhodnu se tím více nezabývat. Zapouzdřím to v nějaké zamčené komnatě své mysli a jdu dál.
Stejně tak je to u národa. Národ který cosi vytěsnil (ale nepopřel), ví že to je součást jeho dějin, že jeho předci udělali to a ono nepěkné. Takový národ se k tomu ovšem postaví tak, že čo bolo to bolo, jde se dál, my se budeme snažit to dělat teď už dobře a v minulosti se nebudeme do nekonečna vrtat. V podstatě bych to přirovnal k pocitu, který má většina lidí pokud si vzpomeneme na nějaké historické události, které se odehrály již v dávné minulosti. Třeba husitské války, nebo výboje Přemysla Otakara, atd. Je to zvláštní, když se nad tím tak zamyslíte. Za činy, řekněme dvě, tři generace zpět, jsme ochotni nést jakýsi pocit viny a spoluzodpovědnosti, za generace starší ale už ne. "S nimi nemáme zas tak moc společného", řekli bychom.
----------------------
Jako ideální způsob vyrovnání se s traumatem se považuje jeho "integrace". Jungiáni vědí co se tím asi myslí. Mě se tento mechanizmus, tento způsob obrany a vyrovnání se, zdá jako poměrně složitý na pochopení. Je to taková subtilní prácička o které člověk nikdy nemůže s jistotou říci, zda ji má hotovou. Odhlédněme však od Jungovy téměř metafyzické individuace, jeho kamene mudrců a cíle, k němuž se bez "integrace stínu" nelze přiblížit a vezměme to tak nějak po sedlácku.
Integrace znamená přijetí. Přijetí "svého stínu" – tedy toho co se nám na sobě nelíbí. Tedy všech selhání, stejně jako všech provinění.
Integrace znamená přijetí všeho, co bychom rádi popřeli, vytěsnili, zracionalizovali, … zkrátka jakkoli umenšili, abychom tomu ve svém vědomí nemuseli čelit.
Integrace znamená přijetí všeho svého odpudivého, aniž bychom ale rezignovali a řekli si: "Tak co no, tak budu halt hovado".
Integrace znamená pochopit kým a proč jsem, pochopit že v mých osobních dějinách působily daleko mocnější síly než jsem já a že pokud mě někdy semlely, nemusí to být ničí vina. Pochopit že jsem dělal to nejlepší co jsem uměl i ostatní zúčastnění dělali co uměli, ale já ani oni nejsme dokonalí.
A teprve tehdy, když to člověk vidí takto smířeně, tak může úplně vše ze své životní historie, zakomponovat do své osobnosti: "Tohle všechno jsem já".
----------------------
Tak jako u jednotlivců můžeme vidět různé přístupy vyrovnání se, se svou minulostí, tak můžeme různé přístupy vidět i u různých národů. Němci jsou nám dáváni jako pozitivní vzor nejčastěji, prý se skvěle vyrovnali se svojí nacistickou minulostí, zatímco my Češi, jsme se prý s naší komunistickou minulostí, nebo třeba s odsunem Němců, dosud nevyrovnali.
Nemohu si pomoct, ale jsem přesvědčený, že tyto věty zaznívají od lidí, kteří tíhnou spíše k nezdravým a nezralým způsobům vypořádávání se s bolavou minulostí. Milují vinu ve všech jejích podobách. Mají pocit, že jen pořádný pocit viny je tou správnou odpovědí. V kontextu s řečeným bych řekl, že tito lidé tíhnou k ego-obranám jako je "kompenzace", nebo dokonce k obraně, která se jmenuje: "reaktivní výtvor" kdy – (cituji definici): "chování navenek je přesně opačné, než to, které se jedinec pokouší vytěsnit". No není to přesně to, co Němci předvádí?
Němci vůbec nic zdravě nezpracovali, nic neintegrovali. Četl jsem nyní knihu o tom, jak v roce 1960 Izraelská rozvědka sledovala a unesla strůjce holocaustu Adolfa Eichmanna. Poměrně obšírně se tam věnují nedůvěře Izraelců v německé soudy. Konstatují tam, že německé soudy tehdejší doby, velice nerady válečné protagonisty odsuzovaly. Rády je propouštěly z důvodů procesních chyb, nebo dávaly mírné tresty. Obecně byla nechuť tyto lidi trestat a tématem se vůbec zabývat. Což není nic nového, je známo kolik těchto lidí pracovalo ve státní správě, u policie, v rozvědce, atd.
V následujících dekádách se to sice změnilo, ale opět nezdravým způsobem. V Němcích se začal pěstovat silný pocit viny. Kolektivní vina, dokonce dědičná vina, jejíž podobnost s konceptem dědičného hříchu vedla až k náboženskému charakteru německého pokání. Není to ostatně tak dávno, co se bývalý německý president Joachim Gauck vyjádřil ve smyslu, že Němci ponesou svou vinu až do konce věků. Zvláštní ochota od lidí, kteří jsou jinak proti každé generalizaci, házení do jednoho pytle, nebo tvrdí že národ je sociální konstrukt.
Při té vší nekonkrétní vině všech za všechny, ale pokračuje ono popírání a vytěsňování. Tlaky na rozmělnění viny na všechny evropské národy pokračují, snaha redistribuovat válečné hříchy i na ostatní je právě z tohoto ranku. Za mohutného přispění domácích milovníků viny se snaží udělat Lety českým koncentrákem tak, jako Osvětim polským.
Nutno dodat, že jen část těchto lidí má masochistickou zálibu v sebemrskačství a pocitu viny. Ti ostatní prostě jen využívají těchto pocitů k manipulacím. Však bez viny by Němci asi tak odevzdaně nepřijímali to co se tam nyní děje. Nakonec i v tomto je podoba s osobními příběhy. Kdo nikdy nepoznal žádného manipulátora, snažícího se dosáhnout svého tím, že v protějšku vyvolává pocit viny? Když to funguje v malém, funguje to i ve velkém.
----------------------
A jak tedy s vinou a traumaty pracují ostatní národy? Různě, jako lidé. Já jsem kdysi randil s Číňankou ze Šanghaje. Bylo to někdy okolo roku 2000 a já byl tehdy kovaný liberál, opakující přesně ty fráze, které mě dnes u těch svazáků rozčilují. Jednou jsme se bavili o čínské historii. Překvapilo mě tehdy, jak mluvila o Mao Ce Tungovi. Já jí předhazoval ty známé historky, jak nechal velký kormidelník vyhubit vrabce a jak se pak přemnožil hmyz a byl hladomor. Jen se trpělivě smála. Nepopírala to, věděla o tom samozřejmě. Ale vyprávěla mi i jiné příběhy. O svých prarodičích jak žili předtím a jak potom. Jak a co se zlepšilo a co zhoršilo. Já tehdy silně nesouhlasil, chtěl jsem slyšet jasné odsouzení. :) Ale po letech si na její přístup občas vzpomenu a musím konstatovat, že byl vlastně dost zdravý. Vůbec neměla žádné ideologické brýle. Vnímala dějiny své země jako plynulý tok času, kdy každý moment přináší rány i požehnání. A oboje dokázala vidět jak v předkomunistické Číně, v té komunistické a také v té dnešní. My oproti tomu vnímáme dějiny více dialekticky. Jako pochod vzhůru po schodech, kdy každý stupeň musí popřít ten předchozí a z tohoto vymezení žije.
Ano Číňané, podle mého názoru, dokázali integrovat stíny své minulosti. Nepráskají za každou etapou svých dějin dveřmi, nebourají zběsile sochy a nestaví nové každou generaci. Co bylo, berou jako snahy svých předků hledat cestu. Kde narazí na slepou uličku, tam dají zpátečku a jdou kus zpátky, vyhovuje-li jim ale směr, drží směr. Císař ten, císař onen, pak rudý předseda a rudý president, … za dvě stě let to budou vše dějiny jedné Číny a císaři i prezidenti budou prostě jen vládci.
Poněkud komplikovanější to mají Rusové. Zdá se mi, že se pokouší najít podobný způsob jako Číňané, ale tolik se jim to nedaří. Jakoby ta identifikace s národem nebyla tak silná jako u Číňanů, kterým umožnila přijmout veškerou svoji minulost. Ovšem přes těžkosti se zdá, že se Rusům podaří vyhnout evropské a nyní již také americké praxi. K nelibosti západního světa Rusové nezavrhli kompletně a z gruntu celou svoji sovětskou epochu. Pokud by těch sedmdesát let zatratili a denně zatracovali, včetně všech vůdců, institucí i úspěchů, pokud by se denně bičovali a navzájem se odškodňovali, pak by si nejspíš vysloužili uznalého poplácání po ramenou. Jenže oni vědí, že Stalin nebyl jenom gulag, ani jenom vyhraná válka. Byl obojí. Vědí, že nebyl jen nedostatek, ani jen kosmický program. Bylo obojí. Mají bořit všechny sochy? Jako zbořili Američané sochy generála Lee? Mají popřít že byl Lenin, Stalin? Předstírat že nechápou, jak jen ti jejich předci mohli, .. jako Němci předstírají že nechápou jak jen ti předci mohli? Mají předstírat že by byli v té době jiní? Ale vždyť v té době žili jejich báby a dědkové. Ty věci byly! Nezmizí! Netvrdím že musí zůstat v každém městě socha Lenina. Nějakou bych ale klidně ponechal. Protože: "Tohle všechno jsme my", řekne si ten, kdo minulost zpracoval, poučil se z ní a integroval ji.
Boření soch generála Lee v USA je jen dokladem nejistoty. Cítí, že jsou ve společnosti nějaké tendence a tak nechají zmizet to, co tu tendenci symbolizuje ve vnějším světě, doufajíc že třeba pak zmizí i z toho vnitřního. Kdyby necítili v USA rasové napětí, nebyla by potřeba strhávat takové symboly. Pokud tedy v Číně nechají stát sochu Mao Ce Tunga, a v Rusku nechají stát sochu Lenina, znamená to, že se necítí ohroženi komunismem. A socha je jim připomínkou toho, kdo byli.
----------------------
Někdy snad ani není nutné se minulostí nějak zvlášť zabývat a vyrovnávat se s ní. Je to jako bychom nutili po rozvodu chodit na terapii někoho, kdo se cítí dobře, je rád že je z toho venku a má to za sebou. Někdy prostě není nutné všechno řešit. Pokud bychom se my Češi ale už měli nějak vyrovnat se svojí komunistickou minulostí, tak především tím, že ji dobře poznáme, že k ní budeme přistupovat věcně, jako k etapě našich dějin, kdy bylo někomu hůř a jinému bylo zase líp (ano někomu bylo líp, nepopírejme to). Kdy se jednotlivé dekády tohoto období také výrazně odlišovaly jedna od druhé. Kdy lidé žili normální životy, byli šťastní i trpěli.
A tak jako jednotlivec někdy po letech řekne, že mu špatná zkušenost byla vlastně ku prospěchu, tak i národy někdy zjistí totéž. Mohou zjistit že mají sílu, že jsou odolné, nebo že si vyvinuly určité dovednosti. I my si jednu vyvinuli. Dovednost cítit totalitu na sto honů. Rozpoznat ji včas, tehdy kdy ji národy bez této zkušenosti ještě nepostřehnou, nebo čekají, že bude oblečena ve stejných barvách, jako se nosily posledně.
Až nám tedy budou zase vykládat, že jsme se, bez pořádného pocitu viny a dávky sebemrskání, nevyrovnali se svojií minulostí, nevěřme jim. Buď s námi hrají nečistou hru, nebo nemají tušení co to vyrovnání vlastně je.
----------------------
----------------------
