Teror je teror i pokud není motivován nábožensky

„Vyšetřovatelé uvedli, že se nejedná o terorizmus“, uklidňují nás žurnalisté, po menších útocích, při kterých byla pobodána, nebo popálena jen hrstka lidí. „Žádné vazby na Islámský stát“, úlevně oddychují.

Tak moment! Na místě přece zůstali pobodaní, posekaní, nebo popálení lidé. Ti si také oddychnou, že motivem nebyla misionářská snaha nějakého člena IS přivést zbloudilé Evropany ke spáse? Pochybuji!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lidé v západoevropských městech se obávají jít na místa s vyšší koncentrací lidí, neboť existuje reálné riziko nějakého násilného útoku. Jsou vyplašení při zvuku dělobuchu nebo zábavné pyrotechniky. Jsou ve střehu, jsou nedůvěřiví …

Jak nazvat stav, kdy se lidé takto cítí? Stav nepřetržité hrozby? Jak jinak než teror?

Motivace při tom nehraje roli. V každé společnosti jsou deprivanti, frustrovaní jedinci, kterým se nedaří. V normální zdravé společnosti tito lidé zaujmou svoje místo v hierarchii a maximálně žehrají na osud a brblají na politiku. Pouze někteří z nich pak mají pocit, že jim svět něco dluží, že mají nárok na víc a to že víc nedostali a nedosáhli svých cílů, samozřejmě není jejich vina, ale důsledek zlé nespravedlnosti.

V běžné společnosti se z těchto lidí obvykle stanou zlodějíčci a kriminálnici a naplňují věznice, kde stát předstírá, že se je pokouší převychovat. Přesto se tito lidé většinou považují za součást společenství a neuchylují se k nějakým snahám společenství zničit. Ba co víc, ukazuje se, že v dobách válečných konfliktů jsou i tito lidé užiteční při obraně toho, co považují za své.

Společnost fragmentovaná může fungovat jen v dobách blahobytu a konjunktury. Všichni se mají dobře, nikdo nic neřeší. Běda však, když přijde krize, ekonomika je v problémech, životní úroveň klesá, snadný život přestává být snadný. Tehdy se každý rozpomíná na svoje kořeny, na svůj původ. „Jsem Alžířan, proto se mi ve Francii nedaří“. „Jsem Tunisan, proto jsem přišel o práci“. „Jsem Albánec, proto mi vzali podporu“. „Smrt západu!“. Ve zlých časech se ukazuje, které části společnosti jsou ochotny se podporovat a které ne. Fragmentace vyplouvá na povrch. Ti, co po léta vzývali diverzitu, se náhle diví nedostatku loajality některých skupin k celku. Schválně, na kterou stranu by se dnes dala řekněme druhá, třetí generace německých Turků, pokud by se Německo dostalo do války s Tureckem? Nebo: V případě, že by dnes Británie bojovala s nacistickým Německem, které by vyhlazovalo Židy, jestlipak by mladí Britové pákistánského původu proti takovému Německu riskovali svoje životy? Za Británii? Za Židy?

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co se snažím říct? Že i když bude v obchodních centrech zabíjet přistěhovalec nebo jeho potomek, který si léta hýčkal svoji původní identitu a kulturu a novou společnost nikdy nepřijal jinak, než jako dojnou krávu, tak je úplně jedno, že neměl napojení na islamisty. Je jedno že je to frustrovaný deprivant, který nenávidí společnost, protože není úspěšný a selhává. Stále to bude terorismus, páchaný na původních obyvatelích a nechtěně občas i na těch nových, jako takové „collateral damage“.

Nenechme si namluvit, že tyto události jsou rys společenského úpadku západu, jenž jsou jen náhodou téměř pokaždé spojeny s nějakým exotickým jménem. Ne nejsou. Bez takto nešťastně pojaté politiky přistěhovalectví, bychom zde na západě měli mnoho jiných problémů, ale nikoliv tyto. Imigrace ze zemí, kde není touha stát se na vnitřní psychické úrovni skutečným příslušníkem západu. Slabě a slabošsky vynucovaná integrace, ke které proto vůbec nedochází. A za tím vším multikulturalizmus. Ideologie, která přímo stojí na nesourodosti a heterogenitě, jež je dogmatem této víry. Na tom, že se společnost skládá ze skupin a subkultur, které necítí příslušnost k vyššímu celku, k zemi, národu.

Až zase nějaký Mohamed Müller, mladý němec, vnuk syrských přistěhovalců, bodne někoho ve vlaku, nebo obchoďáku, nenechme si namluvit, že jde o běžný kriminální čin a nic se neděje, neboť chlapec neměl žádný kontakt na bojovníky Islámského státu, ale byl to tichý hoch navštěvující psychiatra a tedy se nejedná o terorizmus.

Jedná se o terorizmus, protože lidé jsou terorizováni! Žádný běžný kriminální čin. Žádný zločin z vášně, ani snaha se obohatit. Ale nenávist ke společenství, se kterým aktér nikdy nepocítil žádný pocit sounáležitosti. A vinu za tento typ terorizmu nesou ti, kteří aktivně měnili evropské země se silnou identitou v pouhé shluky uživatelů sociálních služeb poskytovaných státem, stěhujících se za prací přes kontinent, bez vztahu k místu, lidem, jazyku. Bez vztahu ke svým kořenům.

Každý frustrovaný vraždící cizinec zabíjí proto, že je v zemi cizinec. Kdyby byl ve své společnosti, svoji frustraci by s největší pravděpodobností řešil úplně jinak a mnohem méně drasticky. Takže ano, i tyto promarněné životy jdou na vrub stejným lidem, jako životy lidí z klasických velkých teroristických útoků. Tedy na vrub evropských politiků.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------