Manifest skutečné ekologie - III

Pokračování textu o ukradené ekologii a o promrhané energii idealistů na utopické projekty. Čemu by energie zodpovědných naopak věnována být měla?

Reálné problémy ekologie

Z předchozího je myslím dostatečně jasné, co považuji za skutečné ekologické problémy dneška. Je to hlavně neustálý zábor dosud živého prostoru a jeho proměna v mrtvou plochu. Považuji to za zásadní problém hlavně z toho důvodu, že takové zásahy jsou prakticky nevratné. Jeden centimetr svrchní vrstvy půdy se na holé skále tvoří asi pět set let. Její přeměna v nejúrodnější černozem pak dalších tři sta let na každý centimetr. Pokud se na takové zemi postaví betonové bloky, do kterých se kotví konstrukce držící solární panely, nebo se na ní dokonce postaví skladovací hala, je tato plocha pro účely pěstování plodin nadobro ztracená. Už nikdo jí její plodnost nevrátí. V tom nejlepším případě, se může po čase stát rumištěm a hostitelem náletových dřevin.

Pokud se člověk pohybuje krajinou opakovaně po nějaké stále stejné trase, může tyto neblahé změny pozorovat. Krajina se mění prakticky před očima, každých několik měsíců zmizí kus pole a na jeho místě se objeví nové haly. Kdyby to alespoň byly plnohodnotné podniky produkující výrobky s vysokou přidanou hodnotou, jejichž životnost by byla dlouhodobá, to by se alespoň dalo ospravedlnit jakýmsi celospolečenským přínosem. To, za co platíme stále vzácnější ornou půdou je však bezcenné. Nemá to žádné dlouhodobé ambice, je to vítězství krátkozrakého uvažování ve smyslu, vytěžit co se dá a po nás potopa. Jediným přínosem těchto staveb je zbohatnutí malé skupinky osob. To není dostatečné ospravedlnění napáchané škody. Tyto objekty budou svému účelu sloužit několik let, potom technicky i morálně zastarají a jejich stav si vynutí zbourání nebo přestavbu. V mnoha případech firmy, které je užívají, zmizí ze scény a zbude jen vybydlený prostor čekající na nějakého dalšího uživatele, který však už nikdy nepřijde. I takové objekty můžeme v naší krajině vidět, a přesto se obvykle investorovi vyplatí nové haly postavit o několik kilometrů dál než sanovat tyto vybydlené. Jen v Evropě tímto způsobem mizí jedenáct hektarů půdy každou hodinu! Celosvětově je to každoročně 50.000 km2, což odpovídá území velikosti Kostariky.

Není to samozřejmě pouze expanze měst. Je to také problém znehodnocení půdy erozí. Ta je způsobena intenzivním zemědělstvím a nadužíváním umělých hnojiv. Ekonomické tlaky nutí hospodáře nedodržovat staré zásady jako je střídání plodin a ponechání půdy ležet ladem, praxe, která umožňovala vyčerpané půdě se vzchopit, udržet a zvýšit množství organické hmoty. Británie přišla erozí od roku 1850 o 84 procent úrodné půdy.

A přece tato nepřetržitá proměna krajiny nechává i ty nejhlasitější ekologické aktivisty chladné. Přitom kdyby jen deset procent energie, investované do marné snahy o zvrácení klimatických změn věnovali prosazení zákonů znemožňujících další zábor zemědělské půdy pro tyto neužitečné stavby, mělo by to nekonečně větší význam. Dopad takového opatření by byl totiž skutečný a měřitelný. Byl by to však dopad pouze lokální, což zřejmě není pro mnohé aktivisty dostatečně sexy. Paradoxní na tom je, že pokud by se pozornost ekologicky smýšlejících lidí podařilo přesměrovat od globálního k lokálnímu a z takovéto ryze praktické činnosti by se stala norma, celkové množství takto zachráněné zelené plochy by nakonec mohlo mít i ten vytoužený globální dopad.

Protože se mi to zdá velice důležité, ještě jednou to zdůrazňuji: Snahy ekologů a aktivistů o záchranu planety a přilehlého vesmíru, všechny ty megalomanské a utopické nápady jako například rozprášení oxidu hlinitého v horních vrstvách atmosféry, za účelem odstínění části slunečního záření a ochlazení planety, a podobné návrhy … to vše jsou fantazie, bez šance na úspěch. Díky Bohu, nutno dodat, protože nikdo z navrhovatelů nedokáže dohlédnout všechny vztahy tak komplexního systému jako je planeta a její klima a realizace takových nápadů by nejspíš skončila katastrofou. Avšak zaměření se na konkrétní lokality, jejich ochrana před nevratnou degradací, může mít skutečný dopad na krajinu. Každý metr, který zůstane zelený a nestane se šedým betonem, brání erozi, přispívá k zadržení vody v krajině, a v konečném důsledku ochlazuje. Pokud by takto jednali ekologičtí aktivisté všude kde jsou aktivní, pokud by se namísto politiky věnovali praktické a konkrétní činnosti tam kde žijí, potom by účinek těchto malých lokálních vítězství znamenal skutečnou změnu k lepšímu. A přesně to je třeba udělat. Myslet i jednat lokálně.

Je zkrátka potřeba všechny ty lidi s dobrými úmysly osvobodit ze spárů cynických obchodníků, kteří si je osedlali. To nebude snadné, neboť ve hře jsou i určité psychologické síly, držící tyto lidi v jisté konformitě. Zaujmout postoj, který není v souladu s kánonem těchto kruhů, se proto vůbec neodváží. V sázce je hrozba exkomunikace a nepochybně také zborcení sebe-obrazu a identity, která až příliš stojí na příslušnosti k subkultuře. Nikdo nechce být zařazen mezi „záporáky“.

Proto je potřeba rebelů a odpadlíků, kteří se odváží vystoupit z řady. Kteří pochopí, že být ekologem nemusí nutně znamenat mít dredy, tetování a s ochranou přírody „koupit“ i všechna ostatní dogmata této subkultury. Že se mohou vymezit a přijít s vlastním způsobem, jak prospět životnímu prostředí. K tomu je však, kromě odvahy, potřeba, naučit se rozeznávat pseudo-problémy od skutečných problémů. A to, co mohu změnit od toho co je daleko za hranicí lidských možností. Myslím, že zárodek takové diferenciace mezi ekology lze již vidět. Na jedné straně jsou tu ti městští teoretikové, kteří na základě svých fantazií produkují zákazy a omezení. A na druhé straně jsou to ti, kteří odešli žít na venkov svůj trvale udržitelný sen, rekonstruují staré domy, často za použití přírodních materiálů a tradičních metod a hospodaří.

Rozumím logické námitce, že pouhý způsob života jednotlivce nic nezmění, že je také potřeba vyvinout tlak na politiky. S tím souhlasím. Avšak myslím, že jsme již mohli vidět jaká je praxe takzvané zelené politiky. Je to vědomá kolaborace ekologů-rétorů s novými odvětvími průmyslu, nebo nevědomá spolupráce těch, kteří přebývají ve fantazijním světě a věří, že se v pravý čas odkudsi vynoří nějaká nová, zázračná, superčistá technologie, která vše vyřeší, a když ne, jsou připraveni svému ideálu obětovat člověka samého. To vše je v protikladu s ochranou přírody, jejíž je člověk přece také součástí a také on si zaslouží ochranu.

Cynický a oportunistický politik vezoucí se na zelené vlně se pozná snadno. S jistotou předvídá vzdálenou budoucnost, slibuje nesplnitelné a ochotně podepisuje jakékoli závazky, zejména takové, které se mají naplnit až za dekády. „Do deseti let žádné spalovací motory!“, „Do dvaceti let žádné uhelné, jaderné ani plynové elektrárny!“, „Do třiceti let uhlíková neutralita!“, „Do čtyřiceti let bezemisní rakety poháněné kočičími pšouky!“. Sliby, které ho nic nestojí. V okamžiku podpisu sklidí svoji odměnu a za těch třicet let zde již nebude, aby nesl zodpovědnost buď za neblahé důsledky nerozumného slibu, nebo za jeho nedodržení. Proto je celkem snadné odlišit takového jalového zeleného od skutečného životní prostředí chránícího přírodo-milce. Ten první mává ambiciózními cíli, ten druhý koná teď a tady a je za ním něco vidět. Potřebujeme ty druhé.

Stejně prázdné a neužitečné jsou kampaně firem. Jejich hesla o tom, že produkt je z XY procent z recyklovaných materiálů, to vše je pouhý marketing. Firmy chtějí zisky, mají celá oddělení analyzující požadavky doby a vytvářející zdání, že v souladu s nimi konají. Kdokoli se podívá na historii takových společností uvidí, že se vždy vezly na dobové rétorice bez sebemenšího problému otočit o sto osmdesát stupňů, pokud se změní podmínky. Jednou přísahají na národ, jindy zase na demokracii, socializmus, multikulturalizmus, inkluzi, klima prostě cokoli. Kupují si přízeň mocných, když podporují jejich politickou linii. Vše je pouhá fasáda, a tak jim ani současný ekologický zápal nelze věřit. Jejich pevné zásady třídění odpadu se rozpadají do jedné hromady hned za branami spaloven. Supermarkety nabízející zaručeně ekologické tašky balí do plastových obalů stále menší gramáže svého zboží a leckdy do plastu zabalí dokonce kůry zbavený pomeranč. Vrcholem tohoto cynismu je fakt, že ten náš "ekologický" západ vyváží kvanta svého plastového odpadu k likvidaci do Asie, přestože určitě ví, že většina z něj skončí v moři. Takových příkladů zná každý jistě celou řadu. Jak bychom jim mohli věřit, že své ekologické slogany myslí vážně?

Potřebujeme lidi, kteří jsou schopni svůj elán přetavit ve skutečnou práci. Vrhnout se do krajiny a vyčistit ji, zalesnit, nebo udělat cokoli, co je potřeba. Takové iniciativy ostatně existují. Neuvěřitelně znečištěné úseky některých řek v Asii byly vyčištěny masou dobrovolníků, což samozřejmě bez edukace místních o tom, že řeka není stoka, není samospasitelné. Ale je to významné a s konkrétním dopadem na velké množství lidí a jejich zdraví. Nakonec i u nás doma máme podobné dobrovolnické akce jako je například „Ukliďme Česko“, které však živoří na okraji zájmu hlavního proudu. Je to příliš konkrétní a špatně se to politizuje. Potřebujeme přeměnit jalovou až destruktivní energii přilepovačů se k silnici v produktivní energii která něco pozitivního tvoří. Jistě, zaujmout stanovisko a udělat politické gesto je snazší než uklidit les, bylo by tedy určitě mnoho odpadlíků od víry.

Modelovým opakem zmíněného zeleného profi-politika je vzdělaný přírodovědec žijící na venkově, který bude na jedné straně praktikovat udržitelné hospodaření a možná v něm i vzdělávat své sousedy a na druhé straně bude ochotný se učit ze zkušeností konvenčněji hospodařících starousedlých sedláků a mít pochopení pro jejich potřeby. Chce-li se politicky angažovat, může hájit jejich zájmy a stát se tím, čím možná byli Lidovci kdysi, předtím, než se odpojili od venkovanů podobně, jako Sociální demokraté od pracujících. Venkov bývá některými režimy vnímán jako určitá hrozba, snad díky své soběstačnosti a tedy nezávislosti. A přesně tuto soběstačnost je potřeba pěstovat, protože země, pro kterou je produkce zdravých a kvalitních potravin prioritou, je současně zemí, která lehkovážnou degradaci prostředí, ve kterém se tato produkce vytváří, nedovolí.

Joel Salatin, americký farmář a autor mnoha tematických knih referoval o belgickém experimentu. Radní města, které nezvládalo množství odpadu na místní skládce, přišli s nápadem věnovat po třech slepicích dvěma tisícovkám vlastníků rodinných domů v naději, že se množství odpadu na skládce zredukuje. Výsledek předčil očekávání. Po prvním měsíci činil úbytek více než sto tun. Tolik tvořil biologický odpad, který nyní zužitkovaly slepice místo aby byl vyhozen s ostatním odpadem.

Venkov je spojovací článek mezi městem a divokou přírodou. Má prvky obojího. Podobně jako město je to člověkem upravovaný prostor, ale jen do jisté míry. Pokud je prostředí venkova zdravé, je zdravé i to co z něj vstupuje do měst. Pokud je prostředí venkova zdravé, je zdravé i to co z měst přes venkov odchází do volné přírody. Ochrana přírody potřebuje renezanci, proto i venkov potřebuje renezanci. Čím více zainteresovaných lidí pocítí onen každodenní dotek přírody, tím více se jich bude zabývat skutečnými problémy životního prostředí a tím méně marnými až škodlivými pseudo-problémy, zneužívanými pro kontrolu a ožebračení lidí.

První díl:   https://jurnecka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=803644

Druhý díl:  https://jurnecka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=803645

Závěrečný čtvrtý díl:   https://jurnecka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=803648