Po (zatím) posledním útoku v Londýně, si všechny staré známé firmy pospíšily, aby zmatenému a v mrákotách, po ulicích se motajícímu občanovi, událost patřičně vysvětlily.
Perly padly tradičně od Peheho, který se rozčílil nad čecháčky za to, že ihned po útoku predikovali, že pachatelem bude muslim. Mělo je prý napadnout, že by to mohl být také člen Irské republikánské armády (IRA). No, byl to muslim.
Překonal ho ovšem Martin Fendrych se svým komentářem na serveru Aktuálně, který pojmenoval: „Reakce Britů na útok: Nebojíme se. Teror nevyhraje. V Česku teroristé už vyhráli“. V něm předvádí logiku, ze které vám bouchne hlava.
Fendrych se v článku rozplývá nad slovy britské premiérky v parlamentu, která silným hlasem prohlásila, že: „Šlo o útok na britské hodnoty, na demokracii a Británie se nikdy nevzdá a nebojí se!“
Pomiňme na chvíli, že takovéto silácké výroky padají ze všech aparátčíků Evropy (včetně našeho Bohuše), po každém útoku. Pomiňme, že po vánočním útoku v Německu tam také halasně vyhlašovali že se nebojí, na důkaz čeho zorganizovali pochod proti strachu, kterýžto ale raději následující den zrušili. Báli se co by se při něm mohlo stát.
Podstatné je, že z těchto rádoby siláckých vyjádření, neplyne ani trochu, co jejich autoři chtějí proti teroru vlastně dělat. Zdá se dokonce, že pointa je v tom, že nechtějí dělat nic. Žádné nové opatření, žádná změna politiky. Jen si prý musíme zvyknout že takto od nynějška vypadá nová realita evropských měst.
Nebo v čem spočívá ono: „Nevzdáváme se“ ? Co konkrétně tím myslí?
Připomíná to otloukánka, který dostane každý den nakládačku, ale statečně si pro ní každý den znovu přijde. Nevzdá se!
Martinovi Fendrychovi se nepozdává český, potažmo středo evropský postoj a reakce na tyto události. Tím, že si ty minority z nichž se teroristé prakticky výhradně rekrutují, nevpustíme do země, tím jsme prý prohráli a teroristé vyhráli. Dech beroucí logika! Podle něj prohrávají teroristé tam, kde pravidelně každého půl roku pozabíjí několik desítek lidí a kde se výjimečný stav, stal stavem běžným. Tak podle Fendrycha vypadá prohra teroristů.
Země, kde dosud nic nebouchlo a nikdo nikomu na ulici neuřízl hlavu, tak tam prý naopak teroristé vyhráli. Ta prohra nejspíš podle tohoto svazáka spočívá v tom, že jsme uzavřeni těmto osvěžujícím prvkům a hnijeme na svém bezpečném písečku. Nu, pokud je to tak, radši budu žít v té zemi poražených.
Ona i další Fendrychova úvaha je zcestná. Raduje se, jak prý teroristé za poslední dekádu zeslábli. Dříve byli schopni vytvořit útoky typu jedenáctého září a shodit dvojčata. Dnes už se zmohou jen na najetí náklaďákem do davu lidí. To prý ukazuje na jejich slabost.
Houbeles. Ukazuje to jejich pragmatizmus, praktičnost a zefektivnění strategie. Proč by se pouštěli do křížku s nenáviděnou mocí na poli, kde ta moc má technickou převahu? Konspirovat mohutné útoky se zapojením mnoha lidí i techniky, znamená spoustu domlouvání přes telefony, počítačovou komunikaci a podobně. Tady mají západní státy stále ještě navrch. Ovšem vyvolat určitou náladu mezi zástupy deprivantů, jež se nyní v Evropě nacházejí, na to není třeba žádné velké organizace. Je to nepředvídatelné a předem neodchytitelné. Mladíků je k dispozici dost a neustále visící hrozba přejetí kterýmkoli z aut co se venku pohybují, stejně jako možnost že kdokoli na ulici vytáhne nůž a bodne, má na obyvatele měst více stresující účinek, než vidět ve zpravodajství, že kdesi u sousedů vybuchl burzovní palác a tušit, že další takový útok se nepodaří zorganizovat zas minimálně rok..
Pro lidi jako je Pehe, nebo Fendrych je to celé jen jakási teorie o které mohou psát, nebo přednášet kdesi z katedry, a ohromovat studenty svojí statečností, prezentovanou výroky typu: „My se nevzdáme“. Nelžou, jsou ochotni obětovat. Nás. Je to pro ně pouhý sociální inženýring. Ovšem pro ty, dnes už stovky až tisíce dotčených lidí z masa a kostí, kteří přišli o nějakou končetinu, o dítě nebo rodiče, pro ty je to syrová a echt-skutečná realita. Taková, která jim zničila jejich životy nebo je nadosmrti poznamenala. Ať jde Fendrych i s Teresou May za nimi a vykládají jim že teroristům se nikdy nevzdáme, což projevíme tím, že svoji imigrační politiku nikdy nezměníme.
A Fendrych svůj komentář uzavírá: „Teroristé v Česku už vlastně vyhráli, české řešení je nepustit sem ani muslimskou myš, zašpérovat hranice, lidí ozbrojit. To Britové vědí co je svoboda a demokracie. Vážím si jich za jejich neústupnost, za postoj Mayové a za postoj mnoha tamních lidí, který po útoku vyjádřili hashtagem #WeAreNotAfraid.“
Jo jo, haštagy, vlaječky a statusy na facebůčku po každém útoku, to by Evropanům šlo. Džihádisti se musí za břicho popadat, když vidí, že zrovna tohle někdo považuje za neústupnost a statečnost.
I ve třicátých letech žili v Evropě lidé, kteří nebyli #afraid když být měli, a zůstali když měli prchnout. Židé se poučili. Z Evropy postupně mizí a ve své domovině se brání přesně tím způsobem, nad kterým Fendrych v článku ohrnuje nos. Nyní jsou to tedy Britové a další národy které popírají realitu. Pro ně a pro Fendrychy je vítězstvím nad agresorem, nastavit mu obličej a nechat si do něj řezat. Já ale věřím, že to je možná postoj Teresy May, možná nějakých britských Fendrychů, kteří žijí daleko od míst, kde teče krev na chodník. Běžní Britové pravděpodobně dobře vědí, že statečnost nespočívá v tom, vydržet výprask, ale v tom, dokázat agresora odrazit. Medaile za statečnost policistovi, který se nechal zaříznout, nedává příliš smysl. Nebyl ozbrojen, nemohl za to, ok, … ale medaile za statečnost? Těmi byli odjakživa vyznamenáváni ti nemnozí, kteří dokázali vzdorovat.
Britové takové vždy měli. V tom jediném se s Martinem Fendrychem shodnu.
------------------------
Komentář Martina Fendrycha:
https://nazory.aktualne.cz/komentare/reakce-britu-na-utok-nebojime-se-teror-nevyhraje
------------------------
