Kdysi o tom psal Pavel Mertlík v jakémsi rozhovoru. Lidé, kteří jsou u moci, jsou u moci v každém režimu. A dokládal to na nějakých konkrétních příkladech, snad i z jeho vlastní rodiny.
------------------------------------------------------------------
Šlo o to, že prvorepublikový ministr sice po roce 48 byl sesazen, ale jeho syn se již v 60 letech opět dostává mezi vládnoucí garnituru. Po roce 68 je rovněž sesazen, ale po roce 89 je on, nebo jeho potomek opět „událostmi“ vynesen vzhůru. Napadá mě třeba rodina Mlynářů, samozřejmě Dienstbierů, nebo současného ministra spravedlnosti Pelikána. Jistě vás napadnou další.
Není to nic zvláštního, profese se dědí z otce na syna. To, co se nedědí, je konkrétní ideologie. Předává se pouze touha a schopnost, být vždy u toho. Ať už u čehokoli. Konexe v rodinách existují a přetrvávají. Rovněž tradice a v podstatě nutnost, navštěvovat ty nejlepší školy, školy generující jakousi vládnoucí třídu. Elity.
Tyto školy zde byly vždy. Zrovna jsem dočetl knihu od novináře Vladimíra Ševely o životě Karla Köchera (český krtek v CIA). Autor knihy rozhodně není žádný sympatizant komunismu. Naopak, ke Köcherovi je velmi kritický; z dikce knihy je patrna jeho prozápadní orientace, takže kniha jistě není nějakým PR minulého režimu. Když se v knize popisují Köcherovi začátky, jsou tam zmíněny také školy, o kterých je řeč. Konkrétně anglické gymnasium ve Vladislavově ulici. Navštěvované ratolestmi vyšších státních úředníků, generálů a podobně. A skutečně, v celém Köcherově životě, ať už v emigraci, nebo v Československu, se potkává se svými bývalými spolužáky, kteří zastávají nějakou významnou funkci, ať už v oficiálních strukturách státu, nebo na špici pyramidy opozice.
Z těchto spolužáků stojí za zmínku například Rita Budínová, dcera šéfredaktora Rudého práva, Stanislava Budína, která byla členkou takzvané „akční trojky“, což byl výbor nejagresivnějších komunistických studentů, píšících na ostatní studenty posudky a podobně. Rita Budínová byla později známa jako Rita Klímová, signatářka Charty 77.
Kromě anglického gymnasia plnilo tuto funkci ještě francouzské lyceum. Obě tyto školy byly po nástupu komunistů k moci zavřeny a elito-tvornou roli převzaly na čas jiné instituce. Znovu zprovozněny byly až po roce 89 a nepřekvapí, že je opět navštěvují děti z „dobrých rodin“. V této souvislosti nelze nevzpomenout na Petru Buzkovou, která svého času hřímala o prospěšnosti inkluze, aby vzápětí důvěru v jí řízené české školství doložila tím, že svou dceru Annu poslala do francouzského lycea se stotisícovým školným, s náročnou (účinnou) výukou a panující disciplinou. Inu, neví, jaký režim zde bude panovat v budoucnu, ale chce, aby její děti byly u toho.
Ale já nedémonizuji tento jev. Každý chce pro své děti to nejlepší a kdo má možnosti, tak jich využije. Odsouzeníhodné je snad jen počínání Buzkové a jí podobných, kteří chtějí pro své to nejlepší, ale ostatním ordinují cosi zcela jiného.
Nebuďme však naivní. Tváříme se, že neexistuje aristokracie a mnozí tomu věří, protože ta na sebe již neupozorňuje tituly. Ano, nejsou knížata a hrabata, jinak jde ale vše postaru, přesně podle lidské přirozenosti. Kdo dosáhne na úspěch, snaží se ho zúročit a umocnit v dalších generacích své rodiny. Ti, co jsou chytří (a to oni jsou) dobře vědí, že dějiny rovná se změna a že žádný režim není na věčné časy. Jsou tedy obvykle u startu každé revoluce, jsou oporou režimu v době jeho nástupu a jsou hrobaři režimu v momentě, kdy se vyčerpá. Nesoudím, je ale dobré si toho být vědom.
A tak jako aristokracie minulosti posilovala svůj vliv vzájemnými sňatky, tak i ta dnešní, zdá se, jedná podobně. Posuďte sami. Internetem koluje dokument, kde je provázanost rodin ilustrována. Přes poněkud bulvární formu, fakta v něm jsou pravdivá. Myslím, že neuškodí si je připomenout:
------------------------------------------------------------------
Monika Mac Donagh Pajerová (vdaná za Ira, Petra Mac Donagha) - bývalá studentská vůdkyně z roku 1989, nyní pedagožka pražského centra New York University je nevlastní sestrou Jiřího Dientsbiera ml.
(NYU je jedna z těch elito-tvorných škol, ale více ideo-nalejvárna jako byl dříve VUML, než jako bylo anglické gymnasium nebo francouzské lyceum, které přece jen připravovaly odborníky.
Monika Mac Donagh Pajerová žila s Lubomírem Zaorálkem.
Její dcera Emma Smetana je moderátorka TV Nova (narodila se v Paříži, kde Monika Mac Donagh Pajerová žila se svým prvním manželem Smetanou).
Sestrou Moniky Mac Donagh Pajerové, je Kateřina Jacques (jméno má po francouzském exmanželovi Christianu Jacques). Kateřina Jacques je partnerkou Martina Bursíka, ex-předsedy strany Zelených.
Bursík dříve žil s Monikou Mac Donagh Pajerovou - nevlastní sestrou Jiřího Dienstbiera mladšího, který se narodil ve Washingtonu a je tedy americký občan.
Jeho otec Jiří Dienstbierst starší, byl 4x ženatý, jeho třetí manželkou byla Květa Dienstbierová, bývalá manželka Ivana Havla.
Ivan Havel je bratrem ex-prezidenta Václava Havla.
------------------------------------------------------------------
Jiná větev, jiný „rod“:
Jaroslav Šabata - v únoru 1948 byl na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů (stejně jako Rita Budínová Klímová v Praze).
V letech 1953–1964 přednášel na katedře marxismu-leninismu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, pak v období let 1964–1968 vedl katedru psychologie na Filozofické fakultě této školy.
V 50. letech 20. stoletíbyl aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech 20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla.
Po sametové revoluci se vrátil do vrcholné politiky. Byl jedním z mluvčích Občanského fóra v Brně. V lednu 1990 zasedl do Federálního shromáždění.
Jeho dcera Anna Šabatová zastávala post zástupkyně veřejného ochránce práv, byla předsedkyní Českého helsinského výboru, od roku 2014 zastává post veřejného ochránce práv.
Je manželkou Petra Uhla, lidsko-právního aktivisty a (podle vlastních slov) trockisty.
------------------------------------------------------------------
A ještě malá citace z knihy o Köcherovi:
Zdeněk Jirků, zaměstnanec prognostického ústavu a Köcherova spojka na ÚV KSČ, ještě v roce 1989 donáší na svého spolupracovníka: „Udržuje široké styky na opoziční představitele, zejména Chartu 77“. Jeho žena Božena Jirků uvádí Nad dopisy diváků a Studio Jezerka, kde se seznamuje se zakladatelem Charty 77 Františkem Janouchem, aby se později stala ředitelkou Nadace Charty 77.
------------------------------------------------------------------
Inu, malý je ten český píseček. Chvíli nepřátelé, chvíli přátelé, hlavně ale vždy u toho.
Tak nějak žije ta naše malá česká aristokracie.
------------------------------------------------------------------
